Vezmu to popořádku. Jednoho po druhém… Proč miluju svého syna Olivera? Protože je statečný. Protože je schopný, pracovitý a důsledný. Je štědrý. Protože má nadčasové nápady a nebojí se je realizovat. Protože je diplomat. Protože umí uchovat tajemství.

Vzpomínám si na začátek těhotenství. Byla jsem jednoznačně nezralá na mateřství. Nechápala jsem, co se to vlastně děje, že přivádím na svět nového člověka. Vždycky jsem byla potrhlá, roztěkaná, nesoustředěná. Snad jsem to ani nebrala vážně. O to větší překvapení nastalo, když se dítě skutečně narodilo. Bezradně jsem ho držela v náruči. Psal se rok 1991. Divoká, neukotvená léta. Neměla jsem žádné velké zázemí. Podnájem v podkroví jednoho starého domu na okraji Prahy. Syn plakal od rána do večera. Vyčítavě se na mě díval. Kam jsi mě to přivedla? Trvalo poměrně dlouho než jsem si zvykla, že už navždy budu máma. Ať se stane, co se stane. Po dlouhatánských týdnech se konečně dostavila radost. Oliver se totiž konečně usmál. Anebo jsem si toho spíš konečně všimla. Praskly obruče, které mě tísnily a od té chvíle jsem si užívala toho, že mám kouzelného chlapečka. Krásného, šikovného, nebojácného.

Odmalička jsem na něho kladla vysoké nároky. Doběhni, kup, pohlídej, zařiď. Brzy mu totiž do života vstoupily dvě mladší ségry… Oliver se našel v poměrně originálním povolání. Vyučil se uměleckým štukatérem a jednoho dne prohlásil: Budu podnikat. Jsem nejlepší. Ani mě nenapadlo mu to rozmlouvat, netušila jsem, co tím vlastně myslí. Jak se může podnikat v oboru umělecké štukatérství? Dnes už to chápu. Oliver založil firmu doslova na koleni. Bez kapitálu, bez zázemí. Stovky hodin na lešení, zničené ruce, vápno v očích. Přesto pronikl úspěšně mezi elitu. Logicky za to dostával rány. Některé byly skutečně pod pás. Nelekl se. Statečně se rval. A vlastně zvítězil. Dnes jsou za ním desítky nádherně opravených domů, ba i zámků. Nechápu jak to dokázal, vymkl se zcela mé kontrole… 🙂 Oliver je otcem dnes čtyřletého kluka Bruna, který svého tátu nezapře… Nádhera.

Dva roky po synovi se narodila miniaturní holčička, které jsme začali téměř hned říkat Máří. Měla obrovská kukadla a hubené ručky, které jí trčely z peřinky. Snad proto, že tehdy v noci jsme se sešly na pokoji čtyři maminky podobné nátury, smály jsme se našim porodům tak, že nás do rána přišly umravňovat dvě sestřičky a nakonec i lékař. V obavě, že si na dítě budu zase těžce zvykat, jsem ji od prvního okamžiku tolikrát pusinkovala a hladila, že se začala velmi brzy nepříčetně smát. Hihňala se od rána do večera. Pošťuchovala bráchu a později si vymýšlela nehorázné nesmysly.

Miluju ji především proto, že má obrovskou fantazii, překvapivý smysl pro pořádek, je nesmírně důsledná, kreativní a absolutně neúplatná. Jako jediná z mých dětí nikdy neschytala pohlavek, protože vždy, když se to blížilo, vykulila oči a vykřikla: „Maminko, já jsem smutná!“ To matku, i rozčilenou, spolehlivě odzbrojí…

Máří byla dlouho nevyhraněná, jako malá poskakovala, tančila, malovala si a vyprávěla fantaskní příběhy, které ji za pochodu napadaly. Měla ve školní tašce větší pořádek než její starší brácha, ale nijak výrazný studijní typ to nebyl. Nakonec šla výtvarným směrem a tento obor vystudovala na střední odborné škole v Praze. Ale její nevázanost ji přivedla do několika různých zaměstnání. Ve všech si ji nemohli vynachválit pro její pečlivost, důslednost a pracovitost. Dnes je nádhernou pečlivou maminkou a světe div se, zamířila z Prahy do Měčína, aby si vzala zdejšího mladíka, o kterého tu do slova a do písmene zakopla u mě ve staré škole. Nestačím se divit, co z tak rozverné upovídané holčičky vyrostlo!

Jestli se na nějakém dítěti poznalo, že bude studijní typ, bylo to moje třetí dítě, dcera Johanka. Odmalička byla zvídavá. Vzpomínám si, jak se mnou v pěti letech probírala Vesmír. Je to tak divný, mami! Tak divný! lamentovala. Narodila se, když do konce minulého století zbývaly dva roky. Z mnoha důvodů jsme první dva roky jejího života bydleli v Soběslavi. Krok do neznáma nám přivedl do světa dobré přátele, kteří nám zůstali dodnes.

Johanka byla klasické školkové dítě: od 6 hod ráno do 18 hod večer. Často ji vyzvedával desetiletý brácha. Jinak to nešlo. Otcové dětí se vypařili a my zůstali sami. Nastal skutečný boj o peníze. Ráno jsem chodila uklízet, pak do normální práce, večer žehlit košile skvělým pánům: spisovateli Benjaminovi Kurasovi a jeho kolegovi Ivanovi Bielovi, kteří se vrátili z emigrace a platit si služku na žehlení košil pro ně bylo samozřejmostí. Díky nim jsem objevila další obzory a zejména jsem byla podpořena v tom, ať píšu! A tak začaly přicházet na svět moje knihy…

Johanku miluju proto, že je moudrá, ohleduplná, citlivá, ambiciózní a zvídavá. Jako jediná z mých dětí školu prožívala. Pastelky měla ořezané, sešity obalené, věty barevně podškrtané. Učila se. Chtěla vyzkoušet. Nutila mě se dívat do žákovské a podepisovat jedničky. Kdykoli jsem ji při domácím zkoušení upozornila na chybu, letěla do učebnice, aby zkontrolovala, kdo má pravdu. V páté třídě si vymyslela, že půjde studovat francouzštinu. Skutečně udělala zkoušky do prestižního Gymnázia Jana Nerudy v Praze. Bez problémů se dostala na vysokou. Je obdivuhodné, jak se dokáže koncentrovat a dosáhnout svého cíle. Její bakalářce ani diplomce jsem vlastně nerozuměla… 🙂 Její zaměstnání je pro mě taky nepochopitelné, jsem zkrátka příliš konzervativní a současný trh práce je pro mě španělskou vesnicí.

Moje děti to neměly lehké a všechno zvládly. Fandím jim ve všem, co dělají. Věřím, že jim umím být oporou a jsem vděčná, že chápou všechny moje úlety. Miluju je z celého srdce. Chci, aby to věděly nejen ony, ale vy všichni. A proto jsem ráda, že to můžu tímto způsobem sdělit celému Vesmíru.