Rubrika: O mně

Miluju čtenářské kluby

V báječné knihovně v Čelákovicích

Miluju knihy a miluju lidi, co si čtou a umí si o knihách vyprávět. Takový čtenář má všelijaký vkus, to je jasné. I když vím, že si třeba nikdy nepřečtu knihu, o které umí několik minut vášnivě hovořit, baví mě ho poslouchat. A neznám větší uspokojení než přečíst si knihu na doporučení a mít z ní stejně dobrý pocit.

Věčně slyším „nemám čas“, všichni někam spěchají a dobrá vůle přečíst si večer pár stránek bere za své. Proto obdivuju a cením si aktivity čtenářů, kteří se dokážou sejít a svůj cenný čas věnovat diskuzi o právě čteném. A když je u toho i puntíkatý hrnek s kávou, co víc si přát?

Mívám štěstí, že se takových setkání můžu účastnit. Jezdívám na autorská čtení po celé republice, znám desítky knihoven a knihovnic. Už několikrát jsem leckde zmínila, že to jsou „čarodějnice“, které berou svou práci jako poslání. A bydlíte-li poblíž Čelákovic, vězte, že tam se schází parta opravdu zajímavých lidí a jistě vás ve svém čtenářském klubu rádi přivítají.

Knihovna v Čelákovicích

V knihovně se konají akce nejen pro dospělé, ale samozřejmě i pro děti!

Moje máma Ibka

úplně ji slyším: Teď, abych se obracela v hrobě!

Moje máma! Jako dítě jsem ji zoufale milovala a uměla slzet dlouhé hodiny proto, že mám bez ní odjet na tábor. Měla jsem bizarní dětství, o tom žádná. Jako by mě kdosi už v raném dětství posadil na houpačku a divoce rozhoupal. Ještě pořád se se mnou nezastavila.

Já a moje starší setry Světlovlasá a Tmavovlasá v šatech, které nám Ibka ušila – měla jsem je na sobě jen jednou, 1. září v den nástupu do školy

Máma byla krásná, byla vtipná, byla originální. K dokonalosti jí však chybělo jedno zásadní: dospět. Jak je možné, že i v osmdesáti letech se chovala jako pubertální dívka, je jedna ze záhad Vesmíru. Kdo tuhle vlastnost ocenil beze zbytku, byla její vnoučata. Děti mých sester a moje. Dohromady sedm holek a jeden kluk. Vnučka druhá v pořadí, tehdy tříletá, jí dala přezdívku: Ibka. Myšleno samozřejmě Rybka – jenže holčička tehdy neuměla vyslovit er, a mámě tak záhadná přezdívka zůstala po zbytek života.

Babiččině vyprávění se všichni řehtali z plna hrdla, její výstřední chování je bavilo, protože jen málokdy s ní zažili stejnou úzkost jako já v dětství – že se o sebe musím postarat sama, protože na mámu není spolehnutí.

s mámou Ibkou na křtu jedné z mých knih v roce 2011

Mí rodiče už tu dávno nejsou, ale vzpomínky na ně se rojí každý den. Milovala jsem je oba a nechápala jsem, proč je kolem nás pořád tolik povyku. Vnímala jsem, že na naši rodinu okolí hledí skrz prsty, občas jsem se styděla, občas jsem zuřila. Jako by okolí stále nechápalo, proč se tak děje – přitom důvod byl prostý…

Mí rodiče – ještě bez nás

Spletitou cestou jsem se stala spisovatelkou a hlavou mi stále častěji běžely myšlenky, že musím světu leccos vysvětlit. Covidová pandemie mě uzavřela v ledovém domě v Měčíně a mé procházky vedly pouze na hřbitov a zpátky. Mám – nemám? Mám to zapsat? Mám to prozradit? Dívala jsem se na fotku našich na hrobě a přemítala.

Mí rodiče v roce 1983

Vyhrál nutkavý pocit, že to zkrátka sepsat musím. Už proto, že takové příběhy člověk málokdy vymyslí, to umí napsat pouze život sám. Dlouhé měsíce lockdownu mi pomohly. Seděla jsem u kamen, na klíně notebook a psala jsem a psala. Když jsem vykroužila poslední tečku, zmateně jsem hleděla na text, který jsem tak živelně vychrlila. Má to hlavu a patu? S tím si autor nikdy není jistý, a proto je dobré zjistit, co si myslí druzí. Prvním, komu jsem si troufla rukopis zaslat, byla mladá knihovnice ve Varnsdorfu Vlaďka Janáčková. Známe se několik let, vím, že je chytrá a sečtělá – současně veselá a chápavá. Její reakce mě potěšila. Dlouho, předlouho jsem uvažovala, zda prozradit svým sestrám, co se chystám provést. Nakonec jsem zariskovala – překvapím je až knihou. Zastřelí mě? Zatratí? Sázela jsem na to, že jsou natolik moudré, že pochopí, proč jsem to udělala. Výběr nakladatelství jsem měla jasný: Argo. Nevydává hlouposti, má sympatické redaktorky a dobrý zvuk mezi čtenáři. Pokud se jim bude zdát rukopis zmatečný a nedobrý, docela jistě mě odmítnou a já vystřízlivím. Text se tak dostal do rukou profesionálům. A dobrá redaktorka – to je něco jako výhra v loterii. Nervozitu, že rukopis nestojí za nic, vystřídala úleva. Kniha půjde do tisku! A vlak se rozjel… už prostě nejde zastavit. Je to venku.

Mami, tati, Reni, Hani, věřte mi, psala jsem to s láskou.

Věřím, že se najdou čtenáři, které svým příběhem obohatím, potěším i pobavím. A máma má svůj originální pomník, který si dozajista zaslouží.

velký dík patří citlivé redaktorce Šárce Krejčové – foto ze křtu knihy Ibka
o názor a o slovo jsem požádala režiséra Honzu Kačera – mám ho ráda,
smutného rytíře z Údolí včel…
Při křtu knihy mi bylo úzko, ne že ne
přišlo hodně lidí, až se mi chvěla kolena
se čtením mi pomohly děti z mého divadelního spolku: Tom a Linda
a Evička, která mě jako pionýrku krásně ztvárnila
přijela i výtvarnice Petra Lemonnier, autorka obálky

Všem děkuju za pochopení…

Být babičkou…!

Panebože, nikdy jsem si to neuměla představit. Vždyť uvnitř mé hlavy je mi tak zhruba dvaadvacet a nejspíš to tak zůstane až do smrti. Nepeču buchty, neluštím křížovky, nesleduju televizi. Dokonce ji ani nemám.

Nezajímám se o to, jak mají moje děti uklizené své příbytky, zda si rovnají boty v chodbě do řady, kolik vydělávají a kam peníze investují. Jsem ráda, že jsou samostatné a zdravé.

Bruno má 1. narozeniny

Ale najednou je tu vnouček Bruno a já jsem oficiálně opravdu babičkou! Jaký to je pocit? Zvláštní. Takové vnouče si nemusí dát žádnou práci, aby ho člověk miloval! Je a není to moje dítě. Podobá se svému otci, docela jasně v něm vidím malého Olivera a dokonce mého tátu, který už dávno není mezi námi.

Jsem ráda, že Bruno je v dokonalé péči svého táty a hlavně své maminky Míši, která je úžasně samostatná a dokonce je to ona, která občas hostí mě, babičku, místo toho, aby to bylo naopak. Je to vtipné. Snad jednou vnouček ocení, že jeho babička spravuje dům a ten ji pohltil. Prozatím ho tu nejvíc zajímají kočky, ale věřím, že jednoho dne, možná tu už nebudu, si v duchu řekne, hmmm, ten starobylý dům má kouzlo – a to díky babičce…

Já, Bruno a dům 🙂
Suprové staré hračky nevyhazovat!
Důvěrně s Bibinou
Nářadí nosit s sebou!
Letí to! Září 22

Bruno Braun

Mám ho! Vnoučka, chlapečka, broučka. Někdy v létě jsem se od syna dozvěděla, že je na cestě. Neuměla jsem si ho vůbec představit. Nová krev v rodině, miminko, pokračování mého Já smíchaného s krví všech příbuzných okolo. Je to skutečně zázrak.

5. ledna jsme ho přivítali na svět.

brouček Bruno Braun

Nenarodil se zrovna do šťastné doby, uprostřed pandemie, nejistoty a zmatku. Ale která doba je pro zrození nejvhodnější?

Jméno dostal po svém prastrýci Brunovi Šatoplechovi. Bratr mého táty byl prý moc hodný, jen malinko divoký, v patnácti jel bez dovolení pomáhat Pražanům při Pražském povstání v roce 1945… Se svým jmenovcem se minul v čase, ale kdo ví, odkud ho bude pozorovat :).

Přeju si, aby můj syn Oliver byl dobrým tátou, a jeho žena Míša dobrou mámou, aby ze synka vychoval laskavého člověka, pracovitého, spolehlivého a statečného. Je to příšerná práce, každý rodič to musí potvrdit, protože dítě obvykle chce dělat všechno po svém, a zlobení je přece nejzábavnější.

A já se moc těším, až chlapečka dostanu na hlídání, sem, do mého tajemného domu v Měčíně, budu ho pozorně sledovat, až se poprvé postaví na nožky a bude chtít vylézt na půdu, kde jsou desítky skrýší, a stovky zajímavých předmětů, hraček, šatů a knih které schovávám právě pro budoucí pokolení.

Bruno, ať se ti u nás líbí!

Bruno s rodiči 🙂

Zemřela Kamila Moučková

U jedné z benzínek… na cestě za čtenáři.

Vlastně jsem si to nepřipouštěla. Představu, že by Kamila opravdu odešla. Ačkoli jsme spolu často a běžně mluvily o smrti, abychom smazaly tabu a mohly být zcela otevřené, nikdy jsem si to nechtěla představit. Myslím, že Kamilu velmi překvapilo, že přežila věk své maminky, 83 let, a smrt pro ni bylo pak něco abstraktního, co se jí možná nebude ani týkat. I mně postupem času přišla nesmrtelná.

Moje první setkání s Kamilou bylo pracovní. Dostala jsem nabídku nakladatelství Edice České televize na literární zpracování pořadu Barvy života. Kamila ten pořad vymyslela a několik let ho uváděla. Já, člověk bez televize, jsem nic takového netušila. Kamilino jméno jsem znala z tisku, ale velmi matně jsem si uvědomovala její postavení. V roce 68 mi byl jeden rok.

„Kamila je svérázná,“ dostala jsem informaci z redakce. „Ovšem sama požádala o někoho, kdo s ní daný materiál zpracuje do knihy. A tak jste mě napadla vy.“

Koho by to nepotěšilo. Redaktorka mi dala telefonní číslo, videokazety s pořadem a velmi málo času. Knihu chtěla mít zpracovanou do několika měsíců. Byl konec roku 2007. Aniž bych si prostudovala život ikony osmašedesátého, na číslo jsem zatelefonovala. Překvapil mě drsný hlas. Kamila na druhé straně prakticky ihned vyslovila pozvání k ní domů, aby to „odsejpalo“. Myslím, že jsme byly překvapené jedna druhou. Já tím, v jakém stylu Kamila žije, v bytě se starodávným nábytkem, mnoha originály na zdech, elegantními drobnostmi a zakonzervovaným vkusem první republiky. Pomalu mi docházelo, že žena v domácích šatech s mnoha náramky na předloktí, která mi téměř okamžitě dala klíče od bytu, nebude obyčejná.

Kamilu jistě překvapil můj outfit, resp. věci ze sekáče, které zdánlivě vůbec neladí, rozcuchané vlasy a omlácený notebook. Usadila mě do ušáku u okna svého obrovského bytu, uvařila kafe do modrobílého porcelánového hrnku s podšálkem, a zapálila si cigaretu. Než jsme se pustily do práce, povídaly jsme si. Brzy jsme přišly na neuvěřitelné shody.

Každá máme tři děti, dvě holky a jednoho kluka, se dvěma muži. Jsme rozvedené, podvedly nás největší kamarádky. Milujeme knihy, kterými každá máme obložené stěny. Jsme svéhlavé. Nesnášíme hlupáky a lenochy. Říkáme lidem pravdu a tím je dělíme na dvě skupiny: jedni nás obdivují, druzí nás nesnáší. Kamilino moderní myšlení mě fascinovalo. Jako by nás ani nedělilo čtyřicet let! Spřátelily jsme se. Docházela jsem k ní domů prakticky obden, dokola jsme si pouštěly videokazety s pořadem a vybíraly zajímavé osobnosti. Nebylo to lehké – některé už nežily. Kamila obdivovala jak rychle umím psát na stroji, mně zase fascinovalo, že ji nikdy nenacházím nenalíčenou, v běžných domácích hadrech, jako jsou trička a legíny. Kamila vždy měla domácí šaty, vždy měla uklizeno a vždy uměla naslouchat. Rukopis knihy Barvy života jsme odevzdaly včas.

Kniha vyšla v roce 2008, proběhl křest. S Kamilou jsem se rozloučila a poděkovala jí za spolupráci, v domnění, že přátelství, které nás pojilo, bylo ryze pracovní.

„A nechceš zapsat moje životní průšvihy?“ zeptala se Kamila. „Jak to myslíš?“ podivila jsem se, protože mi hned nedošlo, že docela vážně přemýšlí o vlastním životopisu.

„Nahoru a dolů, to by mohlo lidi bavit, ne?“ pousmála se. A tak jsme si plácly. „Klíče si nech,“ řekla. „Ale jestli to bude chtít někdo vydat?“

Napadlo mě se zeptat mladého progresivního nakladatele Tomáše, majitele nakladatelství 65. pole. „Životopis Kamily Moučkové?“ nadzdvihl obočí. „A to budeš umět napsat?“

Je pravda, že jsem do té doby psala výhradně knihy pro děti. Ale po několika měsících strávených s Kamilou jsem nepochybovala o tom, že její život, z kterého mi tu a tam leccos utrousila, zapíšu s dostatečnou invencí. Občas mi při jejím vyprávění přišlo, že snad není možné, aby se všechno „to absurdní a dramatické“ přihodilo ve skutečnosti. I od Tomáše jsme dostali šibeniční termín – chtěl dostat knihu na vánoční trh.

A tak jsem znovu trávila mnoho podvečerů a večerů v temné ulici nedaleko Revoluční ulice v Praze, v plyšovém křesle u okna, vypila jsem desítky šálků kávy a ťukala a ťukala. Občas nás vyrušil můj mobil, to když volalo některé moje dítě, chtělo vědět, jaké i/y se píše ve slově vitrína anebo jestli se knedlíky hážou do horké nebo studené vody… Moje zlaté děti. Nechávaly mě odjakživa pracovat a dokázaly se o sebe postarat. Chodívala jsem domů pozdě, do noci jsem ještě ladila texty, abych je druhý den Kamile přinášela k autorizaci. Kluci v nakladatelství byli spokojeni, obzvlášť po večírku u Kamily, kde víno teklo proudem a do noci se ozýval Kamilin chraplavý smích… Některé historky, které nám vyprávěla, se publikovat nedaly. A my se rozhodly pro seriózní knihu, žádný bulvár. Kamilina upřímnost rukopisu dávala třeskuté emoce, které jsem občas musela polykat spolu s kávou, abych vůbec mohla psát.

A pak došlo na několik krabic fotografií, které Kamila snesla ze skříně a vysypala na zem. Mnoho cenných, nikde neviděných fotek. Ráj pro grafikovo oko.

Dokončení knihy provázely nervy, aby se nejen „líbila“, ale aby čtenáři věřili, že ten život se skutečně takhle odehrál! Kamila rozhodla že rukopis nechá přečíst Jiřce. Jiřina Šiklová, prakticky sousedka a Kamilina letitá přítelkyně, si rukopis skutečně přečetla a velmi kladně ohodnotila. Spadl mi kámen ze srdce.

Po odevzdání rukopisu jsem jí vracela klíče od bytu. Loučily jsme se s úsměvem. Ani ne za týden mi však volala: „Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe, a teď mi chybíš.“

A já pochopila, že to, co nás k sobě přivedlo, a sice práce, nás semklo víc, než jsem já osobně předpokládala. Začala jsem Kamilu navštěvovat jen tak, což mi přišlo hrozně zvláštní, ale o to víc zábavné. Brala mě na koncerty a do divadla, protože byla členkou poroty Thalie a já jí vděčně dělala doprovod. A pak začaly chodit kladné ohlasy na knihu a přišla první pozvánka na společné čtení. To byla výzva! A pak se s besedami roztrhl pytel. Ani neumím říct, kolik jsme jich za těch třináct let, co jsme se znaly, absolvovaly. Lidé Kamilu vždy vítali potleskem, měli dojaté oči, předávali jí dárky, květiny a dopisy. Byla pro ně živým symbolem jedné epochy a byli na ni hrdí. Sklízely jsme úspěch, dlouho, předlouho. Kniha se vyprodala, i její dotisk, takže sedm tisíc kusů knihy leží kdesi v knihovnách, pokud se jich lidé nezbavili jinak – kdo ví. Ale vzpomínka na Kamilu Moučkovou, ženu s ocelovými nervy, jistě zůstane. „Neblbni, jsem úplně normální, nervy mám jako každý,“ bránila se. „Nejsem žádná lvice.“ A proto naše kniha dostala tenhle název…. Nejsem žádná lvice.

Měla jsem ji ráda. Byla chytrá. Byla hodná. Byla štědrá. Nesoudila! Nikdy a nikoho.

A teď je pryč. Kamila – lvice. Odešla. Zemřela. Zmizela. Mám chuť křičet do nebes. Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe a teď mi chybíš!

S Kamilou ve Slavkově