Mám ho! Vnoučka, chlapečka, broučka. Někdy v létě jsem se od syna dozvěděla, že je na cestě. Neuměla jsem si ho vůbec představit. Nová krev v rodině, miminko, pokračování mého Já smíchaného s krví všech příbuzných okolo. Je to skutečně zázrak.
5. ledna jsme ho přivítali na svět.
Nenarodil se zrovna do šťastné doby, uprostřed pandemie, nejistoty a zmatku. Ale která doba je pro zrození nejvhodnější?
Jméno dostal po svém prastrýci Brunovi Šatoplechovi. Bratr mého táty byl prý moc hodný, jen malinko divoký, v patnácti jel bez dovolení pomáhat Pražanům při Pražském povstání v roce 1945… Se svým jmenovcem se minul v čase, ale kdo ví, odkud ho bude pozorovat :).
Přeju si, aby můj syn Oliver byl dobrým tátou, a jeho žena Míša dobrou mámou, aby ze synka vychoval laskavého člověka, pracovitého, spolehlivého a statečného. Je to příšerná práce, každý rodič to musí potvrdit, protože dítě obvykle chce dělat všechno po svém, a zlobení je přece nejzábavnější.
A já se moc těším, až chlapečka dostanu na hlídání, sem, do mého tajemného domu v Měčíně, budu ho pozorně sledovat, až se poprvé postaví na nožky a bude chtít vylézt na půdu, kde jsou desítky skrýší, a stovky zajímavých předmětů, hraček, šatů a knih které schovávám právě pro budoucí pokolení.
Bruno, ať se ti u nás líbí!
