Už potřetí během několika let jsem si troufla s táborovými dětmi zahrát hru R.U.R. Je tak nadčasová! Jako celý Karel Čapek. Je neuvěřitelné, že jeho texty, napsané před sto lety, jsou moderní a dají se použít. O mnoha jiných autorech z jeho éry se to říct nedá.

Svoje táborové děti mám vážně ráda. Znám je už léta. Někteří ke mně začali jezdit v šesti letech a najednou jsou plnoletí. Proto jsem se rozhodla, že jsou schopní zahrát Čapka se vší parádou.

Čapek přesně odhadl, co se v budoucnu bude dít. Roboti, klidně můžeme říct „umělá inteligence“, lidstvo vyhubí. Zůstane jeden jediný člověk… bez možnosti se rozmnožit. Drama je tak současné, až zůstává rozum stát, že to geniálního Karla Čapka napadlo před sto lety.

S dětmi jsme hru několikrát přečetli, probrali a vysvětlili. Hrály s velkým nasazením – a hrály dobře. Roboti se naučili být zcela bez emocí…

Zkoušíme třikrát denně. Můžeme si to dovolit. Nemáme žádný pevný režim, děti můžou spát jak dlouho chtějí. Obědváme, až když se zkouška podaří. Střídáme prostředí – dům, louku, les. Hrajeme karty, povídáme si, zpíváme. Náš tábor je něco mezi soustředěním, seminářem a prázdninami u babičky.

Na divadelní tábor se těším celý rok. Nikdy nevím, kdo nakonec přijede, děti odcházejí i přicházejí, ale vždy je představení dobré.

Jsem ráda, že můj nápad vytvořit si vlastní divadelní scénu a hrát jen to, co baví mě, tedy klasiku, se nakonec ukázalo jako dobrý nápad.

Teď ještě mít možnost potkat Karla Čapka. Pozvat ho na představení. Nechat ho sedět zamyšleného na dvorku a pak si poslechnout, co si o naší práci skutečně myslí. Kdo ví…