Jsem Petra Braunová. Jsem máma jednoho šikovného syna a dvou krásných dcer, jsem nespokojená s nepořádkem na zeměkouli, jsem autorkou asi čtyřiceti knížek víceméně pro děti,  jsem pošetilou majitelkou kouzelného kamenného domu v místě, kde voní pole, louky a les.

Jsem důsledná, neberu ohledy na lidi, co nemají cíl a jsou hloupí. 

Máte-li chuť a potřebu mi napsat, zde je můj email.

petrabraunova@seznam.cz

Koho a co miluju

Miluju příběhy. Miluju knížky. Miluju vzpomínky. Miluju kreativní lidi. Miluju děti. Miluju být sama doma. Miluju konec srpna. Miluju Telč. Do Telče jezdím každé léto. Nemůžu se toho místa s renesančními domy, lekníny na rybnících a svatou Markétou v kašně nabažit. Někdy v patnácti jsem si přečetla Kožíkovo Město šťastných lásek a Telč mi vklouzla do života. Odmalička jsem vzhlížela k tátově obrovské knihovně. Když jsem zůstala sama doma – a to v dobách mého dětství nebylo nic divného – tak jsem si s knihami hrála. Stavěla jsem si z nich věže a hrady a hrála si na princeznu. Z máminy skříně jsem vytahala korále a hedvábné šátky, tančila jsem po pokoji, kroutila se před zrcadlem a snila o budoucnosti… Dodnes miluju vůni knížek. Většinu jsem jich po tátovi zdědila a s nostalgií si je prohlížím a vzpomínám na něho. Sedával u okna v kuchyni a četl si. Psal si svůj vlastní čtenářský deník a hodnocení. Nebylo nic výjimečného, když na konci roku vybíral vítěze z dvou set přečtených titulů. Máma u toho vařila, vykládala drby nebo šila. Moje starší sestry Renata s Hankou poslouchaly gramodesky, telefonovaly, učily se a četly. Byt se často plnil jejich kamarády, kteří hráli na kytary, mudrovali o životě a mně jako nejmladší zavírali dveře před nosem. Často jsem běhala venku, a to i do pozdních hodin. Michle tehdy byla stranou hlavních tahů, pamatuju si louky, na kterých jsme chytaly kobylky a když nám rodiče chtěli koupit nové boty, brali nás do „města“. “Přijď, až se rozsvítí komín!“ nabádaly nás mámy. Večer se vykláněly z oken a ozývalo se volání: „Domů! Domů!“ – „Komín ještě nesvítí!“ bránili jsme se všichni pronikavým ječením. Komín michelské teplárny tehdy trčel do nebe sám, až během mého dospívání vedle něho vyrostl nový, vyšší, který funguje a svítí dodnes. Ten náš, dětský, na věky zhasl. Občas, když večer jedu kolem, mrknu po něm okem a vzpomenu si na mámu. A jsem si jistá, že tentokrát, pokud se komín rozsvítí, určitě hned poslechnu.