Ono to fakt letí. A přitom si pamatuju tolik podrobností z doby, kdy mi bylo například šest, osm, dvanáct…
Kdybych měla ohodnotit předchozích 59 let, dala bych si tak… trojku. Kolikrát já jsem naletěla lidem, kteří se jevili jako přátelé, a nebyli! Kolikrát já jsem bulela kvůli někomu, kdo za to nestál! Eh… kolik ztraceného času. Nejhorší ze všeho je, že se člověk plete stále znovu… a znovu. Občas si říkám: brzdi, přemýšlej, stop! Jenže… nějak se mi to nedaří.
Za práci si ovšem dávám jedničku s hvězdičkou. Umím se zvednout, i když jsem unavená, umím dotáhnout věci do konce, dokážu zvednout zatraceně těžké věci, nebojím se ničeho, co vypadá naprosto nemožné. Dům v Měčíně je žrout času, peněz, energie. Ale za to mi dává zatraceně dobrý pocit, že se dílo daří. Letí to. Mám ho už 13 let!
Kdyby mi zkrátka někdo v mých patnácti letech řekl, že za 44 let budu trávit narozeniny v ledovém domě, kde už měsíc neteče voda, v místě, kam jsem jako malá jezdila s brekem… nikdy, nikdy bych mu nevěřila. Tím chci říct, že na světě se může stát opravdu cokoli. Proto je to tak úžasné místo k žití. A já doufám, že to ještě dlouhou dobu budu!