Rubrika: Stručně a jasně

Když vám třicetiletý syn dá lístek, na kterém je napsáno, že vás zve do Marseille, spadne vám brada. Dospělý syn, který vám naposledy dal v devíti letech k Vánocům vařečky a od té doby to byly víceméně jen dobré finanční injekce, které ale nevzbuzují dojetí!

Bylo mi vlastně úplně jedno, kam mě zve. I kdyby to byla vstupenka přímo na Mars, jela bych. Být zase sama se synem, a to téměř týden, to je v šestapadesáti přepych! Člověk začne malinko panikařit. I když mu bylo řečeno, že nemá vůbec nic zařizovat, jen se dostavit včas v den D, má nutkání synkovi připravit svačinu a láhev s vodou a taky kšiltovku…

Viděla jsem město, kam bych se sama od sebe nevydala.

Marseille mě ani tak nelákala jako ostrov If… ten byl ale kvůli divokému větru a vlnobití uzavřený – pozorovala jsem ho tedy bohužel zdálky.

Výlet lodí, na které nás vlny zmáčely od hlavy až k patě stál za to. viděli jsme ostrov docela jiný, jehož jméno jsem v rozrušení zapomněla, ale byl plný bílého kamení a racků, syn byl nesmírně příjemný, vtipný a okouzlující. Omlouvám se, jsem pyšná matka. Podařilo se mi porodit a vychovat tři děti, které jsou milé, zábavné a zdvořilé. Je dost možné, že je to proto, že jejich otcové mi do výchovy vůbec nemluvili? 🙂

Možná už Marseille v životě neuvidím, ale na výlet nikdy nezapomenu. Stále budu slyšet: „Mami, nechceš kafe? Mami, nemáš hlad? Mrkneme se támhle na ten kostel?… Je strašně zvláštní a milé poslouchat to a vnímat, jak se ke stáru svět obrací vzhůru nohama. A já přeju každé matce, aby k ní děti byly v dospělosti milé, a když k ní vztáhnou dlaň, nebude to proto, že něco chtějí, ale že něco dávají.

„

Nápad předat vlastní zkušenosti školním dětem (případně i dospělým) mě napadl zčistajasna, když jsem si při jedné autorské besedě ve škole po delší době prohlédla sešity některých žáků. 🙂

„Nesnáším slohy!“ To je také jedna z vět, kterou často slýchám ve školách. Málokdo z dětí mi věří, že já slohy milovala. Sice mě učitelka nechválila tolik, jak bych si představovala, ale bavilo mě si vymýšlet. V šesté třídě jsem například ve slohové práci tvrdila, že mě omylem zamkli přes noc v klatovských katakombách a byla jsem schopná to odpřisáhnout na smrt svou vlastní a veškerého příbuzenstva. :).

Učím děti vymýšlet si. Popisovat situace, které se nikdy nestaly. Postavy, které nikdy nežily. Jde jim to ztuha, ale po několika hodinách – ačkoli tomu zpočátku nevěřily – mají svůj vlastní příběh, ozdobený svými ilustracemi.

Jak moje hodiny tvůrčího psaní probíhají? Především dám dětem dostatek času na to, aby si ho promyslely. Diskutujeme o žánru, formě, času… a teprve ve chvíli, kdy mám pocit, že vědí, co napsat, berou do ruky pero a pustí se do příběhu.

Fantazie je bezbřehá. Mám radost, když ji děti pustí z uzdy a na papíře se jim odvíjí něco, o čem dosud neměly ani tušení. Trpělivě příběhy čtu, rediguju za pochodu, vysvětluju stylistické nesrovnalosti, jsem v roli nechápavého čtenáře, který nutí autora příběhu rozvinout děj tak, aby byl pestrý, košatý a držel pohromadě.

Chcete to také zkusit? Kontaktujte mě: petrabraunova@seznam.cz. Slibuju, že za dopoledne z vás dostanu povídku, ač si myslíte, že to nedokážete! 🙂

Byl to zpočátku jen takový úsměvný nápad. Při práci na knize Toulavá kamera 36 jsem získala několik zajímavých přátel. Reportáž o Zámecké lékárně v Třeboni mě „seznámila“ s Lenkou Želivskou, která v tom půvabném renesančním paláci Petra Voka v Třeboni pracuje. Myslím, že jsem zpočátku ani nemyslela vážně, když jsem plácla, že by mě bavilo být průvodkyní. Pravda je, že odmalička jsem na hradech a zámcích sledovala více méně průvodce než obrazy a umělecké předměty.

„Průvodce potřebujeme!“ řekla mi Lenka a protože je to žena činu, najednou jsem měla smlouvu a bílé šaty a stala jsem se Perchtou z Rožmberka.

O existenci Petra Voka jsem samozřejmě věděla, viděla jsem oba filmy, ale po nastudování materiálu k provázení jsem pochopila, že filmaři si ze života tohoto renesančního kavalíra vybrali pouze pikantní scény a jeho význam pro tehdejší českou společnost výrazně zkreslili. Petr Vok zdaleka nebyl jen prostopášník, ale člověk moudrý, který dokázal žít. Podporoval umění a vědu, staral se o poddané s láskou, a ti ho ctili a obdivovali. Kéž bych se do té doby mohla mrknout a sdělit mu, že o jeho mecenášství dobře vím.

Když se procházím se skupinkami turistů jeho bývalou knihovnou v centru Třeboně, mimochodem neuvěřitelně vkusně zrestaurovanou, a líčím jeho skutečný život, mám dobrý pocit. Je dost možné, že na nás odněkud hledí a je rád.

Do Třeboně se sjíždějí hosté ze všech stran – třeba z Varnsdorfu!

„Mami, hlavně nepiš o mně!“ říkávala mi moje prostřední dcera Máří, dokud byla malá. A tak vycházely knihy inspirované jejími sourozenci: Oliverem a Johankou. Po šesti titulech, které během let vyšly postupně v edici První, Druhé a Třetí čtení v nakladatelství Albatros, a které vyprávěly příhody ze života těch dvou, se Máří zničeho nic zeptala: „Mami! A kdy napíšeš knihu o mně?“

A tak jsem zapřemýšlela. Máří, Maruška, moje prostřední. Můj kouzelný andílek, který se odmalička usmíval od ucha k uchu, valil modrá kukadla a udivoval přítomné podivnými nápady a kuriózními prohlášeními.

Vyprávět bych toho mohla hodně. Například historku, kdy se ve škole učili psát rozkazovací věty a používat vykřičník. Paní učitelka na konci hodiny vyzvala děti, aby samy takovou rozkazovací větu vymyslely. A desetiletá Máří vykroužila pečlivě na papír: NEHÁZEJTE KAMENY NA DNO PROPASTI, MOHLI BYSTE UBLÍŽIT LIDEM NA DNĚ PROPASTI!

Nápadů, co psát, bylo dost, ale zvítězila vzpomínka na její slohovou práci ve třetí třídě. Po vyprávění paní učitelky, v kterém několikrát opakovala, jak je důležité zdraví, měli děti zapsat, cože je na světě nejdůležitější? A co myslíte… moje holčička se zamyslela a napsala větu, kterou jsem použila jako název nové knihy. Protože takové kouzelné jablko… s tím se dají dělat věci!

Kniha vyšla o Vánocích a pokud vám přijde fotka ze Štědrého dne smutná, je to tím, že Máří byla nemocná a takový nečekaný dárek od maminky člověka dojme, že?

Zkratku UNESCO zná nejspíš každý. Co ale přesně znamená? Během pandemie jsem se rozhodla spolu s výtvarnicí Barborou Brůnovou vytvořit komiks, který by to jednoduše vysvětlil – zejména dětem, pro které tvoříme nejraději.

Tvorba námětů pro komiksy, obvykle průvodci městy či institucemi, je mou oblíbenou činností. Neumím však kreslit – proto je velmi důležitá spolupráce s výtvarníkem. Během mé spisovatelské dráhy jsem se dostala do tandemu s mnoha ilustrátory – obvykle nás svedlo dohromady nakladatelství – a nepsaným pravidlem je do jejich práce nemluvit. Však nikdo nemá rád, když mu někdo podsouvá svoje názory a rady, byť dobře míněné 🙂 Při tvorbě komiksu je však výtvarníkovi nutné svou představu předložit, vylíčit, co si na stránce představuju, a Barbora je naštěstí schopná moje návrhy přijmout a nakreslit. Moje výtvarné cítění je na štíru, vždy se snažím stránku, která se zrodí v mé hlavě, co nejlépe popsat. Pinkáme si emaily a vtipné je, že mi Barbora občas obratem odpoví „to se tam nevleze“ anebo „je tam ještě místo pro dvě bubliny“.

Barbora Brůnová je mladá maminka dvou malých rošťáků. Mateřskou si náležitě užívá a umí o ní svými obrázky bavit i ostatní – však mrkněte na její BBB ilustrace. Jednoho dne mi v životě zjevila a nabídla spolupráci. Její výtvarný styl je pro komiks jako dělaný, na svém kontě máme víc jak třicet papírových skládaček, které provází malé čtenáře různými městy, knihovnami, skanzeny nebo jim představují zajímavé osobnosti.

Obvykle pracujeme na zakázku, ale komiks Výlety s Rozárou je naším prvním soukromým projektem. Snad proto, že Barbora žije v nádherné Litomyšli a kolem zámku zapsaném na seznamu UNESCO chodí téměř denně, rozhodly jsme se začít právě tam.

V České republice máme krásná místa a ta, chráněná organizací UNESCO, by člověk skutečně měl vidět! Naším cílem je, aby si děti – ale i jejich rodiče – uvědomily, že cestování je zábavné, poznávaní rodné země je důležité a milovat svou zemi není fráze.

Komiks je k dostání nejen v Litomyšli, ale zasíláme poštou na objednávku, které přijímáme například na mé emailové adrese: petrabraunova@seznam.cz.

Už bůhvíkolikátý rok, když se děti sjedou, cítím takové zvláštní pnutí. Povede se letošní ročník divadelního semináře, či ne? Kluci a holky samozřejmě netuší, co všechno se musí před jejich příjezdem připravit. A to nemluvím o zásobách jídla…

Letní divadelní seminář je moje každoroční desetidenní zkouška nervů, trpělivosti a lásky nejen k divadlu, ale zejména k dětem školou povinným.

Někdy v únoru – březnu se konečně rozhoduji, co budeme hrát. Nikdy nepochybuju o tom, že děti by něco nezvládly. Nesnáším větu „to nejde“. Proto pročítám mnoho divadelních her, ano, těch skutečných, které se hrají na profesionálních jevištích. Miluju divadlo, ale vždy cítím, že já bych něco udělala jinak. Logicky – lépe! 🙂 A děti jsou skvělým materiálem, na kterém si to zvláštní kouzlo můžu vyzkoušet. Divadlo je iluze, a jenom když jí divák uvěří, je dobrá.

Děti se na rozdíl od dospělých nebrání. Přijely vlastně na tábor, a to, že se bude „hrát divadlo“, berou jako jednu velkou bojovku.

Čapkovu hru R.U.R. jsem brala jako výzvu. Děti určitě uvítají zahrát si na roboty a já se aspoň v duchu pustím do spolupráce s geniálním Čapkem, kterého miluju. Z celého srdce.

Jistě by pochopil, proč jsem role zkrátila a upravila, z dr. Gallena jsem udělala doktorku Gallovou… Zkrátka člověk musí pracovat s tím, co má. Tedy s dětmi od osmi do čtrnácti let, s počtem, který neodpovídá původnímu scénáři, hlavně co se týče pohlaví. Kluků bylo zkrátka málo.

Baví mě sledovat, jak se děti postupně noří do textu, jak splývají s postavami, jak chápou oč jde, a jak se složitý text snadno učí. Čas letí jako splašený. Ale nejde jen o divadlo… je přece léto!

Zkouší se třikrát denně, dětem neodpustím ani písmeno. Nikdo nám nikdy nechce věřit, že jsme schopní nazkoušet divadelní hru za deset dnů! Občas to nechápu sama, ale je to tím, že na čerstvém vzduchu texty samy létají vzduchem a noří se dětem hluboce do paměti. Jedna hra střídá druhou, každý den je jiný, žádný rozvrh hodin ani budíček neexistují, vše se odehrává spontánně. A každý den se blížíme k prknům, která znamenají svět.

Kdyby byl Čapek svědkem, jistě by tiše seděl v koutku sálu a napjatě sledoval, co mu s hrou R.U.R. provádíme. Po sto letech od premiéry jsme sice jistě uhnuli z cesty, kterou šel po jevišti on, ale Rossumovi universální roboti jsou stále stejní. Chtějí zničit lidstvo, které je vytvořilo, a které jim dalo postupně všechny lidské vlastnosti – tedy i touhu bořit a ničit. A děti je hrají s vervou.

Diskuse nad scénářem probíhají den co den, každý večer, dlouho do noci jsme všichni spolu: na hřišti, v mém velkém strašidelném domě, několik dní před premiérou pak na jevišti. Máme v Měčíně sál, který má krásnou oponu a hrdý nadpis: Měčín sobě. Snad plníme to, co si městečko předsevzalo, když starou stodolu, v které se sál nachází, zrekonstruovalo.

A pak je to najednou tady. Zkouška kostýmů.

Zkoušky na jevišti. Nervy. Zmatek. Každému něco chybí. Záhadně se ztrácejí rekvizity, boty, láhve s vodou, klíče. Letos finále umocněné tím, že jsem musela do Klatov na druhé očkování. Vzala jsem tedy děti s sebou…tři dny před premiérou.

Výlet do Klatov nás zdržel, děti logicky pobavil, mě doslova dorazil. Ani nevím, jak ten večer dopadl, udělalo se mi hůř než po prvním očkování, do toho všeho zmatku jsem ulehla – – – a děti byly zázračně tiché, shovívavé a laskavé.

Druhý den začal, jako by se nic nestalo. S vervou jsem se pustila do posledních příprav, světla, šňůry, klávesy, kostýmy… vše se stěhovalo do sálu. Pandemie ho zdecimovala jako všechny z nás. Uklízeli jsme, rovnali židle, zametali, zkoušeli jak o život. Generálka v sálu být nemohla – kdosi v Měčíně slavil svatbu a my do sálu nesměli! Ale co…. jsme přece ti blázni, banda kašparů a všechno se vejde na káru… Zkoušíme na trávě u starého koupaliště pod lesem.

Svatba končí někdy k ránu, takže třepu rozepsalými kluky, vyráží pomáhat uklízet sál – – – je den premiéry! Přijedou rodiče, jistě zvědaví, co jim děti předvedou.

Prší.

Děti jsou schovaní v zákulisí, někdo si ještě drmolí text, většina zlobí a tahá za oponu… Dávám poslední pokyny. Divadlo není moje, ale vaše, nezkazte si ho, říkám už bůhvíkolikátým rokem. Je čas. Na rozloučení, na poslední poplácání po zádech a zlom vaz. V zákulisí je vedro, je to přece jen víc hospoda než divadelní prostředí. Všichni víte, co máte dělat, už je to jen na vás, odstrkuju dětské ručky, rozdám poslední pusy, odmítám poslouchat zoufalé volání o pomoc. Musím být zlá, to se nedá nic dělat! Ale vím, bezpečně vím, že se zase stane zázrak. Žádný strachy. Zamykám sál a jdu vítat rodiče.

Před čtvrtou hodinou už před sálem podupávají, nervózní, zvědaví. Vybírám do klobouku a připadám si jako kdysi, před dvěma sty lety. Možná jsem opravdu byla jednou z nich, z těch, kteří měli rozhrkaný vůz, chromou kobylu a pár starých odřených hadrů, kterým říkali kostýmy. Mám zvláštní pocit. Deset dnů je pryč. Stačila jsem těm šesti klukům a devíti holkám předat všechno, co umím? Dala jsem jim dostatečně podnětů, aby v budoucnu měli na co vzpomínat? Pochopili Čapka, pochopili, v čem spočívá kouzlo iluze? Nebo ten den, kdy se zanícením předvedli plnému vesnickému sálu Čapkovo drama, zapomenou? Kdo ví…

Nemyslím, že jsem jediná, koho štve nepořádek v přírodě. Bože, co je to za lidi, kteří odhodí do lesa pneumatiku nebo lednici? To už chce hodně velkou lhostejnost, je to pracné a musí to dělat lidé, kteří nedostali do vínku tu správnou dávku inteligence.

Ale mám za to, že lidé, co odhodí do příkopu kelímek od kafe, které si zakoupili cestou v některém fastfoodu, jsou lidé jiné kategorie. Jistě jsou lhostejní, ale obávám se, že nebudou hloupí. Prostě nechtějí mít v autě bordel, ani do chvíle, kdy zaparkují u svého domu. Vsadím se, že doma mají naklizeno, nedivila bych se, kdyby měli paní na úklid.

Příkopy jsou plné bordelu po celé republice. Chodívám je uklízet, obvykle s dětmi z mého divadelního spolku. Není to zbytečná práce, obzvlášť, když je nás víc a chodíme pravidelně.

Komu však patří příkopy u silnice? Kde je má vlastně uklízet? Dostává snad za to někdo peníze?

A ke komu patříte vy? Házíte věci z auta? Nebo chodíte uklízet? Chcete se přidat ke mně do klubu Přátelé příkopů? Napište mi! Jsem ochotná přijet i do vašeho okresu a pomoct vám. Myslím to vážně. Pište na petrabraunova@seznam.cz. Zajímá mě váš názor.

Začalo to docela nevinně. Kulatý rok měl být plný radosti a štěstí. Ještě na samém začátku se několikrát sešel náš divadelní spolek, a příprava na Baladu pro banditu pokračovala.

K narozeninám jsem dostala příjemný dárek – několik dnů v Poděbradech. Kéž by člověk měl stále tolik času, aby mohl jen tak bloumat parkem, chodit na masáže, poslouchat hudbu a válet se ve vířivce 🙂

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Pár lidí dostalo chřipku, začalo se mluvit o chřipkové epidemii, zavírala jedna škola za druhou. Moje poslední akce byla v Čelákovicích u Prahy, měla být dvoudenní, ale na druhý den už byl vyhlášený nouzový stav… Tuším, že bylo 12. března…

Ale komiks pro Čelákovice byl představený publiku a věřím, že má i přes smutný start a malou propagaci dobrý ohlas!

Nakonec jsem se rozstonala taky, kašlala jsem, až se mi mohly utrhnout plíce. Ale Covid v té době strašil kdesi v daleké Číně, málokdo věřil, s jakou silou vrazí k nám do Evropy. Jestli jsem měla či neměla onu obávanou chorobu asi nezjistím, ale po třech nedělích jsem se vzpamatovala. Přišla nabídka na komiks v Paskově. Není místo, které by nemělo zajímavý příběh! A tak jsme si s výtvarnicí Barborou Brůnovou zase pohrály a vznikla další skládačka pro děti.

Konečně jsem se soustředila na dokončení knihy pro děti Eda se nedá. Měla jsem v plánu napsat crazy příběh o dítěti ze šoubyznysu, a s úskalími, které tento prostor má. Kdo se v tom prostředí nepohybuje, těžko uvěří. Nejsem takové dítě, ale jedno velmi dobře znám :).

Že epidemie nabírá na obrátkách, že vir s názvem Covid 19 to myslí sakra vážně, že ho nesmíme brát na lehkou váhu, jsme se dozvídali postupně. A většina mých přátel to brala poctivě. Začínalo hezké jaro, zavřené školy a volno uvítala většina lidí. Je čas zabrzdit, poklidit doma, proč ne… Lidé začali šít roušky, i moje Máří zakoupila stroj a bavlněné látky s obrázky a šila a šila… Musím přiznat, že mi zpočátku přišlo, že se díváme na nějaké sci-fi, které se nás snad ani nemůže týkat… onemocnění a karantény začalo přibývat. Spočítala jsem finance a vzhledem k výši hypotéky jsem usoudila, že už nedokážu platit podnájem v Praze… a tak nastalo nečekané stěhování — že by definitivní přesun do Měčína? Však se to plánovala… nebo ne…?

A jak tak běhám po baráku, a snažím se udělat to i to, a pak zase tamto… bác ho. Odnesla to pochroumaná noha a já se musela zastavit úplně 🙂 Položila jsem se na postel, nohu vyzula z boty a čtu si… „Mami, ty máš tak příšerně špinavé chodidlo!“ vyjekla Máří, která přijela na víkend. Kdyby mi noha tak příšerně nenatekla, možná bych tu drzou poznámku nechala plavat… ale chodidlo bylo skutečně tmavomodré a chirurg, ke kterému jsem dorazila až v pondělí, mě zrovna nepochválil… Ale přestat chodit? Copak to jde? Naučila jsem se skákat :)-

Z epidemie byla náhle pandemie. Svět zpanikařil. Já jsem poskakovala po domě a říkala si, že přece musím ten čas nějak využít? A tak jsem popoháněla řemeslníky, děti i kamarády, a začalo se dále rekonstruovat, rekonstruovat a rekonstruo…..

Situace byla taková, že jsme se stali nejposlušnějším národem v boji s Covidem — proto se rozhodlo, že se rozvolní veškeré zákazy. Lidé se radovali a já s nimi. Můžu uspořádat letní divadelní seminář! A vzhledem k tomu, že vznikly nové prostory, může být přímo v mém domě! A tak se finišovalo, uklízelo, já jezdila do Klatov na rehabilitaci, noha slibovala, že se zlepší a já budu zase normálně chodit… Jsem urputná asi ve všem, co dělám. Místnosti se brzy proměnily a já se těšila na ty malé dareby, které mi každým rokem zpestřují prázdniny!

A rozvolnění opatření mi přineslo i příjemné překvapení – svatbu mého syna Olivera… více píšu v samostatném příspěvku, tady si dovolím ukázat několik fotografií z jeho Velkého Dne. 🙂

Je to vážně zvláštní, když se dítě stane dospělým. Resp. když se moje dítě stane dospělým! 🙂 Ať jsou šťastní!

A pak už jsem se mohla soustředit na děti, které se ke mně začaly sjíždět, aby prožily desetidenní maraton, zakončený divadelní hrou! Na Baladu pro banditu jsme si netroufli, to chce mnohem delší přípravu, ale parodii na Šípkovou Růženku, hru Kam letí ten čáp? děti nazkoušely s přehledem. Ovace nejen od rodičů byly zasloužené.

A doma zase kutíme. Kultivujeme dvoreček! Tady jednou bude stoleček, na stolečku hrneček… 🙂

A kutí se i na měčínském náměstí. Bohužel se mi nepodařilo prosadit park… ale bude tu parkoviště… Co na to říct?

A tak čas plyne, republika a celý svět se uzavírá, vir řádí, prožíváme snad apokalypsu? Názory se různí, nálada se mění, v lidech to vře. Já jsem odevzdaně zase uvízla sama v domě, s kočkou Bibi. Bude líp!

A pak už Vánoce… a Nový rok. A ten bude jaký? No přece dobrý!

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!