Rubrika: Léto

Svatba mého syna

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Dvouletý Oliver

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!

Oliver se svou Míšou

Hra na divadlo aneb Proč pořádám letní semináře…

Mockrát už jsem říkala, proč mám ráda děti. Jsou zábavné, jsou prvoplánové, smějí se anebo brečí, a to umí vystřídat během minuty. Jsou zvídavé, jsou průhledné, jsou přátelské. A všechny jsou krásné. Neznám ošklivé dítě. Je fascinující s nimi pracovat, pokud chtějí.

Jeden z prvních ročníků v Horažďovicích
A jeden z posledních, foto z Horažďovického zámeckého parku.

Už jako malá jsem si usmyslila, že budu vedoucí nějakého kroužku. Jsem hravá, dětský svět je mi bližší než ten dospělý. Chodívala jsem do „pionýra“. Nikdy jsem neregistrovala, že by naše lítání po lese, spaní pod širákem a zapalování ohňů nějak souviselo s politikou a odmítám to dodnes. Byli jsme dobrá parta, spolužáci ze třídy, a vedl nás jakýsi černooký Jožka, vůbec netuším, kde se objevil. Podnikal s námi akce, za které by v současnosti schytal doživotní zákaz komunikace s dětmi :). Byl báječný. Bylo nám 9 – 10 let a zažívali jsme skutečná dobrodružství. Víkend co víkend nás brával na neznámá místa v lese, bůhvíkolik kilometrů za Prahou, vařili jsme si sami na ohni, který jsme udržovali do rána, a kolem kterého jsme spali zabalení v dekách, na které ráno usedala jinovatka… Vykládal nám historky, z kterých vstávaly vlasy na hlavě, lezli jsme po skalách a denně jsme našlapali desítky kilometrů. V neděli nás vracel utrmácené a špinavé rodičům, kteří byli natolik rozumní, že nám nic nezakazovali.

Když byly moje děti malé, bavila jsem je podobně. Na výlety jsem brala i děti kamarádů. V létě jsem na různých společných akcích s přáteli a jejich dětmi často vymyslela „dětské divadlo“ nebo jiné „hraní“. S amatérskou kamerou jsem natočila dva „filmy“, v kterých účinkují moje děti a ratolesti mých přátel. Zkrátka jsem se pořád motala mezi prťaty, až ve mně uzrál nápad na skutečnou organizovanou akci, na kterou pozvu docela cizí děti – pokud budou chtít, a zkusíme hrát na opravdovém jevišti.

A tak se zrodil nápad na Dětský literárně-dramatický seminář. Hledala jsem prostory, kde bych mohla se skupinou cca 15 – 20 dětí podniknout něco poloprofesionální – ačkoli jsem divadlo ani dramatickou výchovu v životě nestudovala.

Bubeník Štěpánek přijel až z Havířova

Mám ekonomické vzdělání, k divadlu stále přistupuju jako amatér – ale miluju ho natolik, že některá představení vídám několikrát – abych porovnala vývoj. A pokaždé mě napadá, jak bych hru zrežírovala já – s dospělými bych si netroufla, ale s dětmi ano.

Náš milý Vodník Janek
a znovu Janek..
se svou vyvolenou…

První seminář se konal v Hradci Králové jako příměstský tábor. Je to už hodně dávno, ale přesto si vybavím skupinku hradeckých kluků a holek, které moje divadelní hra „Čest, sláva a bohatství“ pobavila a předvedli ji publiku – svým rodičům – na letní scéně hradeckého divadla. Následovalo desetiletí, kdy akce „letní divadelní seminář“ probíhaly v Horažďovicích. Deset prima zábavných let s divadelními hrami jako Noc na Karlštejně, Krysař, Divadlo poezie… nelžu!

Letos poprvé – a to díky pandemii – se mi podařilo zvelebit dostatečné prostory v mém domě v Měčíně, aby se tu mohl konat první ročník Hry na divadlo :). Přijelo 17 dětí – z nichž některé jsou mými „starými dobrými známými“, neviděli jsme se poprvé a máme za sebou už několik seminářů.

Nazkoušet mou vlastní parodii Kam letí ten čáp nebylo úplně jednoduché – zvlášť proto, že se vynořily nečekané překážky – bylo příšerné vedro a některé děti, které zvolna přestávají být dětmi – začaly stávkovat …. 🙂 Když je v kolektivu jedno takové dítě, není to velký problém, ale když se vytvoří celá skupinka neohrožených třináctiletých, těžko se s nimi „bojuje“. Mladší děti byly na rozpacích, chtěly hrát, chtěly se bavit, a já se chtě nechtě dostala do role nekompromisního Napoleona, který musel zvítězit. Nikomu to nepřeju. Ufff. 🙂

Boj bez vítěze a poraženého nebyl úplně příjemný, ale dokázali jsme téměř nemožné – představení bylo náramné, což můžou dosvědčit reakce dojatých diváků… .:) A nakonec i ti, kteří divadlo bojkotovali, uznali, že bez zkoušek to zkrátka nejde, a ve finále na sebe byli pyšní.

A já pevně věřím, že další ročník proběhne zase v klidu, že se přihlásí hravé děti, které Hra na divadlo bude bavit budou ochotné vydržet martýrium, které provází zkoušky, ať je vedro či prší. Nový ročník vyhlásím 15. ledna 2021 a vezmu prvních 15 dětí – ať žije spravedlnost!

Najdi Tondu 🙂

Co způsobila pandemie

Nečtu sci-fi ani se nedívám na katastrofické filmy o konci planety Země…. a proto jsem dlouho nemohla uvěřit, že nám lidem opravdu hrozí nebezpečí. Akce se rušily, jedna za druhou, až mi došlo, že situace je vážná. Chvilku mě postihla panika. Co teď? Pomřeme tu jako mouchy? Naštěstí zvítězilo moje racionální Já.

Není práce, zavírají se školy, knihkupectví – nebudou peníze. Nejsem milionář, naspořeno nemám víc než obvyklý průměr…. proto jsem se rozhodla jednat rychle.

Vzhledem k vysoké hypotéce na rekonstrukci, jejíž splátky mi zřejmě nikdo neodpustí, musím opustit pronajatou garsonku v Praze a zůstat v domě v Měčíně, dokud se situace nezmění.

Můj čarokrásný dům! Má kouzlo, za které může jen a jen Minulost. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé byli více trpěliví, měli rádi krásno a dali si práci s vytvořením čehokoli.

Málokdo mi věří, že nemám pocit, že je můj, ale že jsem jen nějaký „správce“, který má dohlídnout na to, aby sloužil dětem – tak jako dříve. Práce je tu jako na kostele – možná víc.

Byl začátek března… zima. A mě napadlo, že díky času, času!, který najednou mám, přemluvím řemeslníky, kteří možná taky kvůli pandemii mají program obrácený vzhůru nohama, a spravíme další místnosti. Konkrétně dvě v přízemí, které budou sloužit jako kuchyň a koupelna. A tak se neskutečně rozbité prostory začaly proměňovat. Proměna je to neskutečná, nesmírně pracná, téměř zázračná.

A ve mně uzrála myšlenka, předběhnout čas, a uspořádat v Měčíně 1. divadelní seminář, který už jedenáctým nebo dvanáctým? rokem konám /konala jsem/ v pronajatých prostorách v Horažďovicích.

Mám štěstí na velmi šikovné řemeslníky, kterých je jako šafránu, a výsledek je neuvěřitelný.

Proto jsem rozhodla o změně, rodiče nic nenamítali, a v polovině srpna se tu sjela skupinka 17 dětí, s kterými jsme nazkoušeli divadelní hru Kam letí ten čáp… ale o tom v dalším článku.

Mí rodiče… táta se domu vůbec nedožil, mamka nebyla nadšená…. 🙂

Rekonstrukce ….

Omlouvám se všem, kdo sem zabloudili a vidí nehotové dílo. Rekonstrukce webu probíhá současně s rekonstrukcí domu a oboje nemá konce. Dům nespravuju sama, ale web ano. Jsem netechnická, chaotická, nesoustředěná. Mezi články, které sem dávám, otloukám fasádu, odvážím suť, vařím řemeslníkům a věčně něco hledám. Snad jen pro věrné čtenáře…. Myslím na novou knihu pro děti, ne že ne! V tuhle chvíli najdete informaci o mých knížkách na skvělém webu Databáze knih. Jistě ho znáte. Děkuji za pochopení!

Ne, není to mouka, ale stoletá omítka. Možná starší.
Dům během dvou staletí hrál všemi barvami.
Erb Františka Josefa hraběte z Wrtby se taky dočká správky!
Synova parta je složená z umělců všeho druhu