Rubrika: Stručně a jasně

Byla to bílá potvůrka, která se narodila asi před dvanácti lety v Měčíně jako jedna ze čtyř bílých koťátek. Toulavá máma kočka je porodila v jakémsi křoví. Moje dcera Johanka si jednu bílou kuličku odnesla — a pojmenovala ji Bibi.

Z bílého klubíčka vyrostla chytrá Bibi. Naučila se lovit. Byla zvyklá zmiznout na celý den z domu, toulat se v okolí měčínského kostela, vyběhnout na louku, ba dokonce až k potoku. Ráno však pravidelně čekala za dveřmi a mňoukáním se dožadovala kočičí kapsičky.

Jednoho dne však zmizla. Hledala jsem ji dlouho, předlouho. Probíhala jsem louky, volala do všech světových stran. A Bibi…? Bůhví, kam se zaběhla. Nemůžeme uvěřit, že by se té bílé chytré krásce něco zlého přihodilo! Utvrzujeme se navzájem, že se pouze odstěhovala. Ale stýská se nám… Z toho stýskání se mi zrodil v hlavě nápad: napíšu o Bibi knížku! Na věky zaznamenám její příběh. A protože mi během let nosila ukázat desítky zakousnutých myší, nápad byl na světě prakticky hned. V příběhu bude důležitou roli hrát… myšák. A jaké jméno mu dát? No přece Bruno – tak, jak se jmenuje můj vnouček a kterému příhody kočky Bibi vyprávím.

Knížka Bibi a Bruno vznikala rychle. Tentokrát jsem si moc přála, aby ji ilustrovala Bára Kyšková – a ona opravdu souhlasila! Já jsem psala jako když bičem mrská a posílala jsem jednotlivé kapitoly Báře. Ta obratem posílala obrázky. Spolupráce běžela jako na drátku. Výsledkem je kniha, která se, věřím, líbí nejen nám, ale i mnoha dětem. A skutečná Bibi? Já věřím, že si užívá svobody…

Dnes je to 414 let, co se brány města Třeboně pokryly černým suknem. Tak píše dvorní písař Jeho Milosti, Václav Březan. Pročetla jsem jeho kroniku a dozvěděla se zajímavé detaily ze slavné éry tohoto jihočeského velmože.

I proto, že provázím v jeho bývalé bibliotéce a kunstkomoře, která dnes nese název Zámecká lékárna, nápad napsat o něm knihu pro děti na sebe nenechal dlouho čekat. Když procházím komnatami, v kterých měl pečlivě uspořádanou svou uměleckou sbírku, a vyprávím o něm turistům, mám pocit, že jsem mu skutečně blízko. Jaký asi byl? Co by říkal tomu, co se o něm dnes povídá? Byl skutečně takový milovník?

Kniha Nejsem cVok ovšem není o jeho milostných pletkách. Píšu o období, v kterém Petru Vokovi zbývá už jen několik týdnů života. Zaujalo mě především to, jakým způsobem se rozhodl vypořádat se zdivočelými vojáky z pasovského oddílu. O vpádu Pasovských se ve škole nejspíš moc neučí, přesto je to hodně zajímavá kapitola z našich dějin. Málokdo ví, že Petr Vok nechal roztavit svůj stříbrný „poklad“ a vyrazit 100 tisíc mincí, kterými vojáky vyplatil, aby zachránil své poddané. Tohle šlechetné gesto mě přimělo o něm napsat.

V knize vedle sebe plynou dva příběhy, čtrnáctiletého Matěje z roku 1611 a stejně starého Dana ze současnosti. Nikdy se nepotkají, nejde o sci-fi. Přesto je spojí řád rožmberské lebky, jehož byl Petr Vok velmistrem.

Rozhodla jsem se dětem představit nejen těžké období našich dějin, ale i podrobně popsat místo, kde se děj odehrává: Třeboň, její okolí a zejména nádherný renesanční palác, v kterém mám možnost pracovat jako průvodkyně v kostýmu Bílé paní Perchty. Však přijeďte, nebudete litovat! 🙂

Už potřetí během několika let jsem si troufla s táborovými dětmi zahrát hru R.U.R. Je tak nadčasová! Jako celý Karel Čapek. Je neuvěřitelné, že jeho texty, napsané před sto lety, jsou moderní a dají se použít. O mnoha jiných autorech z jeho éry se to říct nedá.

Svoje táborové děti mám vážně ráda. Znám je už léta. Někteří ke mně začali jezdit v šesti letech a najednou jsou plnoletí. Proto jsem se rozhodla, že jsou schopní zahrát Čapka se vší parádou.

Čapek přesně odhadl, co se v budoucnu bude dít. Roboti, klidně můžeme říct „umělá inteligence“, lidstvo vyhubí. Zůstane jeden jediný člověk… bez možnosti se rozmnožit. Drama je tak současné, až zůstává rozum stát, že to geniálního Karla Čapka napadlo před sto lety.

S dětmi jsme hru několikrát přečetli, probrali a vysvětlili. Hrály s velkým nasazením – a hrály dobře. Roboti se naučili být zcela bez emocí…

Zkoušíme třikrát denně. Můžeme si to dovolit. Nemáme žádný pevný režim, děti můžou spát jak dlouho chtějí. Obědváme, až když se zkouška podaří. Střídáme prostředí – dům, louku, les. Hrajeme karty, povídáme si, zpíváme. Náš tábor je něco mezi soustředěním, seminářem a prázdninami u babičky.

Na divadelní tábor se těším celý rok. Nikdy nevím, kdo nakonec přijede, děti odcházejí i přicházejí, ale vždy je představení dobré.

Jsem ráda, že můj nápad vytvořit si vlastní divadelní scénu a hrát jen to, co baví mě, tedy klasiku, se nakonec ukázalo jako dobrý nápad.

Teď ještě mít možnost potkat Karla Čapka. Pozvat ho na představení. Nechat ho sedět zamyšleného na dvorku a pak si poslechnout, co si o naší práci skutečně myslí. Kdo ví…

Už někdy před dvaceti lety, když mi začaly vycházet knihy, jsem si říkala, že bych chtěla mít zajímavý prostor, kam bych zvala děti ze škol, aby se tam cítily dobře a ještě je to svým způsobem obohatilo. V roce 2012 jsem zakoupila starou školu v Měčíně. Byla to pekelná ruina a všichni si klepali na hlavu, že jsem totální blázen anebo utajený miliardář. 🙂 Bohužel nejsem. Jen se umím neuvěřitelně uskrovnit a vše, co vydělám, investovat do domu. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že zřícený dům, plný nepořádku, s rozbitými okny a dírami ve střeše, opravím. Dům je nádherný a čím dál víc cítím, že je mi vděčný.

Nikdo mi zkrátka nevěřil, kromě mého syna, dcer a dvou nejbližších přátel: Ivy z Plzně, Marie z Jirkova, Tomáše z Prahy, Alenky z Jičína, Líby z Hradce Králové a Kamily z Liberce. Pak tu bylo pár místních šikovných mužů, kteří mi ho pomáhali spravit – a samozřejmě můj syn Oliver s jeho partou štukatérů. Všem těm patří můj dík.

Dlouho to trvalo, ale povedlo se! Našly se i dvě švadlenky z Měčína, které podle dobové fotografie umí ušít náramné oblečení.

Kromě letních táborů, které už tu několik let pořádám, jsem se rozhodla pro akci během školního roku. O svém nápadu pozvat školní třídu a nabídnout jí dokonalou iluzi: vyučování ve staré třídě, dobové šaty i dobové jídlo, jsem vyprávěla v několika školách. První statečné učitelky se objevily v Přerově – a to je opravdu daleko. Ačkoli jsem je zrazovala, přijely a přivezly s sebou patnáct čtvrťáků, kteří se rozhodli tři dny v minulosti absolvovat.

Moje nabídka byla jasná: Bez mobilu, ve starodávných šatech, s dobovou stravou pouze 3 x denně, v podmínkách co nejbližších roku 1822 – datum, které nese erb nade dveřmi. Děti čekala černá hodinka i rákoska 🙂

Rodiče i děti podepsaly přihlášku, škola Trávník z Přerova souhlasila, a v pátek 6. června 2025 děti přijely veřejnou dopravou: vlak, bus. Po dlouhé cestě se vůbec nezdály unavené. Dům je spolkl a ony se vůbec nebránily. Naopak. Během chvíle tu byly jako doma.

Následující den jsme se všichni propadli do minulosti. Děti ani učitelky se nebránily obléknout si dobové šaty – nakonec všichni usoudili, že jim to všem mimořádně sluší.

A ve staré třídě proběhlo doopravdické vyučování. Krasopis, čtení… došlo i na onu rákosku :).

Jsem moc ráda, že se akce podařila. Děti si určitě odnesly zážitek, na který nezapomenou. Máte chuť také přijet? Napište mi! Budu se těšit!

Moje adresa:petrabraunova@seznam.cz

Mám ráda pozorné publikum. Dětí, které se o knihy zajímají, bohužel ubývá. O to víc si jich vážím.

Za svou kariéru spisovatelky jsem viděla na vlastní oči tisíce malých čtenářů. Není to přehnané číslo, do knihoven a škol za nimi jezdím víc jak dvacet let. První knih Rošťák Oliver mi vyšla v roce 2003.

Děti mě baví odjakživa. A baví mě pro ně psát.

To, že budu jezdit mezi čtenáře a vyprávět jim o své práci, jsem nečekala. Dokonce mi to přišlo zhola nemožné. Při práci jsem totiž roztržitá, nepíšu pravidelně, nemám žádné specifické místečko ani poznámkový blok. Jak o tomhle vyprávět dětem? Nakonec jsem to zariskovala. Budu jim vyprávět pravdu! Zábavné a zajímavé je, že to děti vážně zajímá a baví.

Pozvánky na autorská čtení mi spolehlivě plní emailovou poštu. A jsem za to ráda. Mezi čtenáři se totiž nejlépe sbírá inspirace. Ráda poslouchám, co školáci vypráví mně. A pravidelně se najde někdo, zprvu zcela nenápadný, kdo mi přihraje dobrý nápad.

Pokud jsem u vás ještě nebyla, neostýchejte se mi napsat na petrabraunova@seznam.cz. Třeba se domluvíme!

Besedy trvají zpravidla 45 minut, školáci mají v těle implantované zvonění 🙂 a po téhle době se začínají vrtět a protahovat. Pokud je však zájem, to bývá u starších dětí, můžeme si povídat i minut 60.

Co se týká honoráře, věřím, že se domluvíme. Jen bydlím vážně „daleko“ a potřebuji se před dopolední akcí ve škole ubytovat. Ale jsem skromná! Mile ráda přijmu pozvání i do domácností knihovnic či učitelek. A že jsem jich už viděla! 🙂

Tedy se těším i k vám!

Ne, nemůžete je znát. Nejsou to lidé propíraní v médiích, a přesto jsou tak cenní. Jsou to moji spolužáci! Naprosto neuvěřitelné je, že uplynulo rovných 50 let, co jsme spolu usedli v lavicích v první třídě.

Malé pavilony, přesně takové, které se objevily ve Svěrákově Obecné škole. To byla naše základka v Praze 4 v Michli: Základní škola Na lánech. Domečky jsou už dávno zbořené, na jejich místě vyrostla moderní bílá budova s několika křídly. Přesto je to jako včera, kdy jsme k ní kdysi ráno přicházeli z blízkého okolí. Dnešní děti to bohužel nezažívají. Jsou vezeni rodiči autem přímo před vchod, kolikrát doprovázené přímo do šatny. Nic takového tehdy neexistovalo.

Pamatuju si, jak jsem vybíhala z baráku a pospíchala ke škole. Cestou jsem potkávala spolužáky: Patrika, Jirku, Danu, Zdenku… široko daleko žádný dospělý. Kolikrát jsme si stačili ještě před vyučování pohrát, ukázat si malé otlučené hračky, takové akorát, aby se vešly do kapsy. O přestávkách je šlo měnit: autíčka za samolepky, samolepky za známky…

Všemu školnímu trápení jsme se teď zasmáli. Ano, škola nás pomučila, museli jsme číst jak když bičem mrská, učit se násobilku zpaměti, sedět s rukama za zády, hlásit se, o přestávkách se svačinou pochodovat po chodbách… Ano, kluci se prali, holky pištěly, ale všichni jsme to přežili a máme se rádi! Vzpomínky zůstaly krásné.

Lenka nádherně zpívala.

Martin a Olda skvěle malovali.

Simona úžasně cvičila.

Láďa už tehdy tvrdil, že bude zahradník a Pavel, že bude pracovat na železnici. Oběma se to splnilo!

Já osobně na školu nevzpomínám jako na něco zlého, i když se mi tam taky mockrát nechtělo. Ale těšila jsem se pokaždé na kamarády. Po vyučování jsme se scházeli na obyčejné ulici, hráli jsme vybiku, přebíhali silnice, šplhali po haldách hlíny u odstavného nádraží…

Zoufala jsem si z učení, ba dokonce ani na vysokou školu jsem kvůli tomu nešla! 🙂 Samozřejmě mě dnes mrzí, že jsem nestudovala například historii nebo dějiny umění… ale nakonec jsem se všelijakými kličkami dostala tam, kde je mi dobře. Do staré školy v Měčíně, která je dost velká na to, aby přivítala jak současné školáky tak ty bývalé. Moje spolužáky! S politováním jsme zjistili, že jeden z nás už chybí… Karel odešel měsíc před srazem.

Sraz byl plný emocí. I tu vybiku jsme si zahráli! Tak příště na shledanou!

Na rozdíl od syna měla dcera mraky požadavků na oblečení ba i na chování během celé akce… Bylo to úsměvné a náročné, ale rozhodla jsem se jí vyhovět. Šla jsem tedy za kultivovanou a snad i elegantní maminku.

Ve chvíli, kdy dcera začala na svatbě slzet, a to bylo na samém počátku, znovu ve mně trklo, jak velký je rozdíl mezi mužem a ženou, synem a dcerou. Věřím ale, že tyhle slzy jí přinesly štěstí.

Nápady na knihu vznikají různě. Praští vás přes nos třeba v tramvaji, uhodí vás do čela v kavárně… Zaslechnete zajímavou větu… najdete zajímavou věc. Tak skutečně byla nalezena tahle botička, která si vysloveně říkala o příběh. Nechal na sebe čekat dlouhé čtyři roky. Občas mi cosi nesouvislého proběhlo hlavou, ale stále to nemělo hlavu ani patu. Jisté bylo, že hlavní hrdina, ten, který ztratil botičku, nemůže být normální dítě… Ale kdo to tedy je?

Donesla jsem botičku Zdence a společně jsme přemýšlely… do toho jsem potkala pár zajímavých lidí a dětí na svých autorských čteních… a občas zadumala, zda by se nedal příběh některého z nich spojit s botičkou? Nález mi vrtal v hlavě stejně jako nedokončený nápad.

A pak jsem ho potkala. Karlíka. A bylo jasné, že rozsypaný příběh dostává svůj tvar. Osmiletý Karlík z Prostějova. Milý kluk, který se potýká s problémem plynulosti řeči. A ten problém nemá vysvětlení. Přesto po něm Karlík touží. Proč zrovna on nemluví jako všichni ostatní? Rozhodla jsem se po tom pátrat… a příběh byl na světě. O svou botičku se totiž přihlásil Kulda – miniaturní kluk, kterého zajímá lidský svět. Má k němu ovšem mnoho výhrad!

Kniha Panenky z ku-ku-kuřice je psaná ve spolupráci nejen s malým Kájou, ale i jeho maminkou, která mi věrně popsala, co taková starost o synka, který má potíže s řečí, obnáší. Kapitolu za kapitolou jsem posílala do Prostějova, Karlík poctivě četl a posílal dobré připomínky. A tak je kniha tady! Pokřtěna na veletrhu Svět knihy v Praze. Věříme, že pobaví, potěší a poučí nejen ty, kdo problémy s řečí nemají, ale i ty druhé.