Když vám třicetiletý syn dá lístek, na kterém je napsáno, že vás zve do Marseille, spadne vám brada. Dospělý syn, který vám naposledy dal v devíti letech k Vánocům vařečky a od té doby to byly víceméně jen dobré finanční injekce, které ale nevzbuzují dojetí!

Bylo mi vlastně úplně jedno, kam mě zve. I kdyby to byla vstupenka přímo na Mars, jela bych. Být zase sama se synem, a to téměř týden, to je v šestapadesáti přepych! Člověk začne malinko panikařit. I když mu bylo řečeno, že nemá vůbec nic zařizovat, jen se dostavit včas v den D, má nutkání synkovi připravit svačinu a láhev s vodou a taky kšiltovku…

Viděla jsem město, kam bych se sama od sebe nevydala.

Marseille mě ani tak nelákala jako ostrov If… ten byl ale kvůli divokému větru a vlnobití uzavřený – pozorovala jsem ho tedy bohužel zdálky.

Výlet lodí, na které nás vlny zmáčely od hlavy až k patě stál za to. viděli jsme ostrov docela jiný, jehož jméno jsem v rozrušení zapomněla, ale byl plný bílého kamení a racků, syn byl nesmírně příjemný, vtipný a okouzlující. Omlouvám se, jsem pyšná matka. Podařilo se mi porodit a vychovat tři děti, které jsou milé, zábavné a zdvořilé. Je dost možné, že je to proto, že jejich otcové mi do výchovy vůbec nemluvili? 🙂

Možná už Marseille v životě neuvidím, ale na výlet nikdy nezapomenu. Stále budu slyšet: „Mami, nechceš kafe? Mami, nemáš hlad? Mrkneme se támhle na ten kostel?… Je strašně zvláštní a milé poslouchat to a vnímat, jak se ke stáru svět obrací vzhůru nohama. A já přeju každé matce, aby k ní děti byly v dospělosti milé, a když k ní vztáhnou dlaň, nebude to proto, že něco chtějí, ale že něco dávají.

„