Archiv měsíce: Říjen 2025

Proč miluju Karla Čapka – aneb můj letní divadelní tábor

Už potřetí během několika let jsem si troufla s táborovými dětmi zahrát hru R.U.R. Je tak nadčasová! Jako celý Karel Čapek. Je neuvěřitelné, že jeho texty, napsané před sto lety, jsou moderní a dají se použít. O mnoha jiných autorech z jeho éry se to říct nedá.

Svoje táborové děti mám vážně ráda. Znám je už léta. Někteří ke mně začali jezdit v šesti letech a najednou jsou plnoletí. Proto jsem se rozhodla, že jsou schopní zahrát Čapka se vší parádou.

Jistě znáte ten příběh – lidé versus roboti…

Čapek přesně odhadl, co se v budoucnu bude dít. Roboti, klidně můžeme říct „umělá inteligence“, lidstvo vyhubí. Zůstane jeden jediný člověk… bez možnosti se rozmnožit. Drama je tak současné, až zůstává rozum stát, že to geniálního Karla Čapka napadlo před sto lety.

S dětmi jsme hru několikrát přečetli, probrali a vysvětlili. Hrály s velkým nasazením – a hrály dobře. Roboti se naučili být zcela bez emocí…

Zkoušíme třikrát denně. Můžeme si to dovolit. Nemáme žádný pevný režim, děti můžou spát jak dlouho chtějí. Obědváme, až když se zkouška podaří. Střídáme prostředí – dům, louku, les. Hrajeme karty, povídáme si, zpíváme. Náš tábor je něco mezi soustředěním, seminářem a prázdninami u babičky.

Před příjezdem dětí je fakt uklizeno 🙂
Jak vidno během tábora je nijak neomezuju 🙂
Letos se namíchaly vážně prima děti

Na divadelní tábor se těším celý rok. Nikdy nevím, kdo nakonec přijede, děti odcházejí i přicházejí, ale vždy je představení dobré.

Nejtěžší bylo zavěsit oponu

Jsem ráda, že můj nápad vytvořit si vlastní divadelní scénu a hrát jen to, co baví mě, tedy klasiku, se nakonec ukázalo jako dobrý nápad.

Věřím, že některé děti na můj tábor nezapomenou

Teď ještě mít možnost potkat Karla Čapka. Pozvat ho na představení. Nechat ho sedět zamyšleného na dvorku a pak si poslechnout, co si o naší práci skutečně myslí. Kdo ví…

Splněný sen! Mám divadlo!

Památná premiéra Čapkovy hry R.U.R. dne 24. srpna 2025

Poprvé jsem byla v divadle někdy v devíti letech. Šlo o jakousi pohádku, kam nás vzala učitelka ze základky. Nevím, co se hrálo, ale pamatuju si, že mi máma přiměla obléknout si modré vlněné pletené šaty, které příšerně kousaly, a v pase byly utažené šňůrkou se dvěma bambulemi. Tma za jevištěm mě fascinovala. Co se tam odehrává? Odkud herci přicházejí? Je představení pravda či ne? Už tehdy mi možná v hlavě uzrál nápad: budu mít vlastní divadlo!

Uplynulo neuvěřitelných 49 let a já to divadlo skutečně mám!

Když jsem v roce 2012 kupovala starou školu v Měčíně, přemýšlela jsem, co se stařičkou stodolou, která je za domem. Málokdo o ní věděl, protože z ulice není vidět. V dobách dávno minulých v ní jistě bývalo seno, sláma a koza či kráva, protože se v ní ukrývá poměrně bytelný klenutý chlívek. Byla ovšem na spadnutí, zdálo se, že drží jen silou vůle. Chvíli jsem se rozmýšlela, že ji strhneme a budeme tak mít aspoň prostor pro zasazení trávy a nějaký ten strom. Ale nakonec mě trklo: vždyť v tomhle prostoru jednou může být moje divadlo! A můj divadelní tábor, který už léta provozuju, bude mít vlastní scénu!

Jsem z toho celá pryč!

Práce to byla náramná. Kdo si jen trochu dovede představit, co obnáší rekonstrukce dvou set let starých domů, ví své. Přednost měla stará škola. Takže ve stodole, když se vyklidila a to bylo běsné (odpadky všeho druhu, kromě rezavých plechovek i dětské papírové pleny), postupně byla místem pro uschování materiálu: cihly, písek, cement, malta… až došlo konečně k tomu příjemnému: proměnit ji v divadelní scénu.

Letošní parta, která nejen, že skvěle zahrála Čapkovu hru, ale pomohla i s posledními úpravami divadelní scény ve stodole.

Naštěstí stodola byla vlastně situovaná tak dobře, že nebylo třeba složitých stavebních úprav: z mlatu šlo jednoduše vytvořit jeviště „přistavěním“ forbíny, tj. několika bytelných starých psacích stolů, které se pokryly kobercem, a proti ní postavit jednoduché bytelné „schody“ jako hlediště. Nebýt mého šikovného syna a mých skvělých přátel z Plzně, kteří se vždy nechají přemluvit, aby u mě vypouštěli duši a plnili moje nesnesitelná přání, asi bych se divadla nedočkala. Najednou tu stálo a volalo: „Opona!“

Ano, kde vzít sametovou oponu, to byl oříšek. Ale já mám opravdu dobré přátele a ti mají povětšinou zajímavá zaměstnání. Moje spolužačka ze základky Kateřina je všeuměl. Navíc žijící v Českém Krumlově, kde svého času tvořila nádherné kostýmy pro tamní Slavnosti rožmberské růže. Kdo jiný než ona by přijel den před začátkem divadelního tábora a celou noc pilně sešíval pruhy barevného sametu?

Všechno klaplo! Jeviště, hlediště, opona…. Jako třešnička na dortu je malá plastika, kterou mi věnovala moje bývalá šéfová Daniela Sýkorová z firmy SUMA z Prahy. Je z Podkrkonoší z půdy roubené chaloupky Čikvásky 17. Zřejmě ji vyrobil někdo z předků Tomáše Sýkory, manžela Daniely. V domě prý bydlelo i médium. Jak řekli: „…kdoví, třeba byla přítomna i komunikaci s mistry slova, kteří už s námi nejsou…“

Je to celé vlastně zázrak. Všem moc děkuju za pomoc, za pochopení a za odvahu věřit mým snům.