Rubrika: Divadelní seminář

Byly tu zas!

Děti z celé republiky. Hranice na Moravě, Varnsdorf, Úvaly, Sušice, Český Těšín… Je to vůbec možné? Je! Už poněkolikáté se můj dům v Měčíně stal na deset dnů zázemím pro kluky a holky, které baví hrát divadlo. Jaké je tajemství toho, že se tak rychle naučí texty, pochopí smysl příběhu a zvládnou pohyb po jevišti?

Náš tábor má omezený počet míst. Přijelo devět dětí z celé republiky.
Z Měčína se k nám přidaly dvě dívky.

To je trochu záhada. Scénáře mám připravené předem, ačkoli nevím, jak děti budou vypadat. Role proto obsadím až třetí den. Kolegyně Lenka se s dětmi věnuje hudbě. Ta je na jevišti velkým obohacením.

Den před příjezdem účastníků je doma ještě uklizeno 🙂

Marně se snažím dopočítat, kdy jsem se poprvé rozhodla uspořádat letní dětský divadelní tábor. Jistě je to víc jak deset let, možná patnáct? Sedmnáct? Stárnu… Ale s dětmi na to zapomínám!

Měčín – místo nedaleko Klatov, kde jsem jako malá trávila prázdniny u babičky.
Jo, takhle nějak jsem tu pobíhala jako malá Možná jsem i takhle nějak vypadala 🙂

Každým rokem promýšlím, co budeme hrát, a nutno říct, že vybírám čím dál těžší kusy. Letos jsme se vrátili v času do roku 1927 a děti skvěle převyprávěly příběh sirotka ze zaoceánské lodi, který nikdy nedokázal vystoupit z lodi…

Desetiletá Eva z Varnsdorfu zvládla dvojroli.
Snažím se dětem vyprávět nejen samotný příběh, ale osvětlit jim i tehdejší situaci ve světě.

Pátý šestý den už příběh dostává zřetelné obrysy. V tu chvíli je čas vyrazit na jeviště. Něco jiného je totiž „hrát“ na louce a něco jiného v místnosti. Sedmý osmý den už děti umí texty nazpaměť, orientují se v příběhu, ba dokonce zvládají změny, které občas nastanou. S dětmi totiž jeden nikdy neví.

Devátý den je generálka a ten desátý už se hraje pro rodiče a veřejnost. Mám radost, že máme vždy plný sál a lidé odcházejí ohromeni. Jak to ty děti mohly dokázat?

Je to samozřejmě práce. Nesmím pustit dětem otěže, nesmím je nechat „zlobit“. Všeho s mírou. Nechávám jim poměrně velkou volnost – ráno nemáme budíček a večer večerku, vstávají a usínají podle potřeby, i do Klatov jsme vyrazili – a to prosím bez mobilů :). Musím se usmívat, jak na něco takového děti vůbec nejsou zvyklé a cítí se hrozně zranitelně. Ale o tom, že by výlet bez mobilu nezvládly, jsem vůbec nepochybovala.

Myslím, že jsme to zase dokázali. Představení si totiž na konci užívám pouze jako divák, a proto vím, že bylo báječné. Bravo!

Máte chuť poslat k nám své dítě? Napište, pošlu podrobnosti. Jen nechci, abyste dítě přemlouvali. Takové, které se necítí vystupovat, se tu s námi necítí nejlíp, i když ho vždy přemluvíme, aby vystupovalo, není to ono. Nehledám děti z dramatických kroužků, to je totiž úplně jedno, co mají za sebou. Naopak mám výborné zkušenosti s těmi, které snad nikdy v divadle nebyly. Takové nemají předsudky a kolikrát vyniknou tak, že samy zírají.

Takže zase za rok! Termín už vím: 5.-18. srpna 2024.
Těším se!

Proč miluju děti?

Měl by tu být možná podtitul „A proč pořádám dětské divadelní tábory“ . Samozřejmě to spolu souvisí. Miluju divadlo a děti všeho druhu, a proto pro ně pořádám divadelní tábory. Jelikož jsem nepořádná, neumím říct, kolikátým rokem už část léta věnuji klukům a holkám, které s divadlem koketují. Bude to možná víc jak patnáct let?

letošní vzkazy z poslední táborové noci
poslední noc je dlouhá…a každý má toho na srdci tolik!

Někdy v únoru už začínám přemýšlet o scénáři. Baví mě hrát klasiku. Ač se to zdá nemožné, děti jsou schopné zrealizovat moje plány, které se většině dospělých zdají krkolomné. Letos jsem si dopřála mít na jevišti Nikolu Šuhaje, Eržiku i Derbaka. Olbrachtova balada o loupežníkovi z Koločavy není nijak „dětská“, ale to nebylo ani loňské R.U.R. a předloňská Noc na Karlštejně. Jednoduše upravím texty a scénář píšu dětem na tělo, v duchu se omlouvám autorům her, kteří by ale jistě pochopili, proč to dělám. Vidím totiž před sebou malé herce, většinu jich znám, jezdí za mnou opakovaně.

Nikolu na vojnu doprovází jeho parta z Koločavy

Není malých rolí a není malé dítě, které by roli nezvládlo. Jasně, stane se, že před vystoupením zpanikaří, spíná ručky a se slzami v očích mě prosí, ať ho nechám v zákulisí. Jenže já umím být ras. Vím totiž, že by ho promarněná dvoutýdenní práce v zákulisí zabolela mnohem víc než ona děsuplná chvilka před začátkem. Umím se zatvářit tak, že mě prozatím každý capart poslechl. S bušícím srdcem zůstal za oponou a čekal na svou chvíli slávy. A dočkal se!

Ovace bývají ohromné. Občas si říkám, že bych místo dětí na jevišti měla fotit plačící rodiče v hledišti. Možná ta hodina představení je to, proč ony tábory dělám. Najednou totiž nevidím partičku nesourodých školáků, kteří ke mně přijeli trávit část prázdnin, ale skutečné literární hrdiny. A hlavně moje představa dostává jasné obrysy, už to není jen popsaný list papíru, ale slyším vítr a zurčení vody v potoku, bosé dětské nohy nepobíhají po dřevěných prknech, ale po trávě… Miluju iluze.

zkouška ve vypůjčené farské zahradě u měčínského kostela svatého Mikuláše
choreografii promýšlíme všichni

Takže proč miluju děti? Umí se skvěle přizpůsobit. Nevadí jim vlastní ani cizí nepořádek. Nevnímají, že nejsou umytá okna a chybí dveře do kuchyně. Dostávají zdravý hlad a jí, co jim uvařím. Ti dva, co to nedokážou, polykají mlčky suchý chleba. Umí pochodovat v dešti.

Mokré boty? No a?
Holek je vždy více než kluků 🙂 Vybrat Eržiku nebylo lehké.
proto je o kluky boj

Děti se umí smát, i když není čemu. Nasbírat ostružiny a zhltnout koláč, i když jsem ho zapomněla pocukrovat. Pochopit, že divadlo potřebuje řád, aby iluze byla dokonalá. Umí naslouchat příběhům a věřit jim.

A já to umím všechno vydržet 🙂
a momentka z jeviště

Letní divadelní seminář 2019

Už po desáté se v létě stal zázrak. Během deseti dnů skupinka vyvolených dětí od šesti do patnácti let nazkoušela divadelní hru. Tentokrát úpravu Vrchlického slavné Noci na Karlštejně!

ze zkoušky v sálu horažďovického zámku
celá sebranka před představením
a finále před diváky
a dojatí rodiče a diváci

A za rok se o stejné kouzlo pokusíme zase, tentokrát zveme na Baladu pro banditu, 19. 7. 2020, zámek Horažďovice….