Author: Petra Braunová

Zemřela Kamila Moučková

U jedné z benzínek… na cestě za čtenáři.

Vlastně jsem si to nepřipouštěla. Představu, že by Kamila opravdu odešla. Ačkoli jsme spolu často a běžně mluvily o smrti, abychom smazaly tabu a mohly být zcela otevřené, nikdy jsem si to nechtěla představit. Myslím, že Kamilu velmi překvapilo, že přežila věk své maminky, 83 let, a smrt pro ni bylo pak něco abstraktního, co se jí možná nebude ani týkat. I mně postupem času přišla nesmrtelná.

Moje první setkání s Kamilou bylo pracovní. Dostala jsem nabídku nakladatelství Edice České televize na literární zpracování pořadu Barvy života. Kamila ten pořad vymyslela a několik let ho uváděla. Já, člověk bez televize, jsem nic takového netušila. Kamilino jméno jsem znala z tisku, ale velmi matně jsem si uvědomovala její postavení. V roce 68 mi byl jeden rok.

„Kamila je svérázná,“ dostala jsem informaci z redakce. „Ovšem sama požádala o někoho, kdo s ní daný materiál zpracuje do knihy. A tak jste mě napadla vy.“

Koho by to nepotěšilo. Redaktorka mi dala telefonní číslo, videokazety s pořadem a velmi málo času. Knihu chtěla mít zpracovanou do několika měsíců. Byl konec roku 2007. Aniž bych si prostudovala život ikony osmašedesátého, na číslo jsem zatelefonovala. Překvapil mě drsný hlas. Kamila na druhé straně prakticky ihned vyslovila pozvání k ní domů, aby to „odsejpalo“. Myslím, že jsme byly překvapené jedna druhou. Já tím, v jakém stylu Kamila žije, v bytě se starodávným nábytkem, mnoha originály na zdech, elegantními drobnostmi a zakonzervovaným vkusem první republiky. Pomalu mi docházelo, že žena v domácích šatech s mnoha náramky na předloktí, která mi téměř okamžitě dala klíče od bytu, nebude obyčejná.

Kamilu jistě překvapil můj outfit, resp. věci ze sekáče, které zdánlivě vůbec neladí, rozcuchané vlasy a omlácený notebook. Usadila mě do ušáku u okna svého obrovského bytu, uvařila kafe do modrobílého porcelánového hrnku s podšálkem, a zapálila si cigaretu. Než jsme se pustily do práce, povídaly jsme si. Brzy jsme přišly na neuvěřitelné shody.

Každá máme tři děti, dvě holky a jednoho kluka, se dvěma muži. Jsme rozvedené, podvedly nás největší kamarádky. Milujeme knihy, kterými každá máme obložené stěny. Jsme svéhlavé. Nesnášíme hlupáky a lenochy. Říkáme lidem pravdu a tím je dělíme na dvě skupiny: jedni nás obdivují, druzí nás nesnáší. Kamilino moderní myšlení mě fascinovalo. Jako by nás ani nedělilo čtyřicet let! Spřátelily jsme se. Docházela jsem k ní domů prakticky obden, dokola jsme si pouštěly videokazety s pořadem a vybíraly zajímavé osobnosti. Nebylo to lehké – některé už nežily. Kamila obdivovala jak rychle umím psát na stroji, mně zase fascinovalo, že ji nikdy nenacházím nenalíčenou, v běžných domácích hadrech, jako jsou trička a legíny. Kamila vždy měla domácí šaty, vždy měla uklizeno a vždy uměla naslouchat. Rukopis knihy Barvy života jsme odevzdaly včas.

Kniha vyšla v roce 2008, proběhl křest. S Kamilou jsem se rozloučila a poděkovala jí za spolupráci, v domnění, že přátelství, které nás pojilo, bylo ryze pracovní.

„A nechceš zapsat moje životní průšvihy?“ zeptala se Kamila. „Jak to myslíš?“ podivila jsem se, protože mi hned nedošlo, že docela vážně přemýšlí o vlastním životopisu.

„Nahoru a dolů, to by mohlo lidi bavit, ne?“ pousmála se. A tak jsme si plácly. „Klíče si nech,“ řekla. „Ale jestli to bude chtít někdo vydat?“

Napadlo mě se zeptat mladého progresivního nakladatele Tomáše, majitele nakladatelství 65. pole. „Životopis Kamily Moučkové?“ nadzdvihl obočí. „A to budeš umět napsat?“

Je pravda, že jsem do té doby psala výhradně knihy pro děti. Ale po několika měsících strávených s Kamilou jsem nepochybovala o tom, že její život, z kterého mi tu a tam leccos utrousila, zapíšu s dostatečnou invencí. Občas mi při jejím vyprávění přišlo, že snad není možné, aby se všechno „to absurdní a dramatické“ přihodilo ve skutečnosti. I od Tomáše jsme dostali šibeniční termín – chtěl dostat knihu na vánoční trh.

A tak jsem znovu trávila mnoho podvečerů a večerů v temné ulici nedaleko Revoluční ulice v Praze, v plyšovém křesle u okna, vypila jsem desítky šálků kávy a ťukala a ťukala. Občas nás vyrušil můj mobil, to když volalo některé moje dítě, chtělo vědět, jaké i/y se píše ve slově vitrína anebo jestli se knedlíky hážou do horké nebo studené vody… Moje zlaté děti. Nechávaly mě odjakživa pracovat a dokázaly se o sebe postarat. Chodívala jsem domů pozdě, do noci jsem ještě ladila texty, abych je druhý den Kamile přinášela k autorizaci. Kluci v nakladatelství byli spokojeni, obzvlášť po večírku u Kamily, kde víno teklo proudem a do noci se ozýval Kamilin chraplavý smích… Některé historky, které nám vyprávěla, se publikovat nedaly. A my se rozhodly pro seriózní knihu, žádný bulvár. Kamilina upřímnost rukopisu dávala třeskuté emoce, které jsem občas musela polykat spolu s kávou, abych vůbec mohla psát.

A pak došlo na několik krabic fotografií, které Kamila snesla ze skříně a vysypala na zem. Mnoho cenných, nikde neviděných fotek. Ráj pro grafikovo oko.

Dokončení knihy provázely nervy, aby se nejen „líbila“, ale aby čtenáři věřili, že ten život se skutečně takhle odehrál! Kamila rozhodla že rukopis nechá přečíst Jiřce. Jiřina Šiklová, prakticky sousedka a Kamilina letitá přítelkyně, si rukopis skutečně přečetla a velmi kladně ohodnotila. Spadl mi kámen ze srdce.

Po odevzdání rukopisu jsem jí vracela klíče od bytu. Loučily jsme se s úsměvem. Ani ne za týden mi však volala: „Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe, a teď mi chybíš.“

A já pochopila, že to, co nás k sobě přivedlo, a sice práce, nás semklo víc, než jsem já osobně předpokládala. Začala jsem Kamilu navštěvovat jen tak, což mi přišlo hrozně zvláštní, ale o to víc zábavné. Brala mě na koncerty a do divadla, protože byla členkou poroty Thalie a já jí vděčně dělala doprovod. A pak začaly chodit kladné ohlasy na knihu a přišla první pozvánka na společné čtení. To byla výzva! A pak se s besedami roztrhl pytel. Ani neumím říct, kolik jsme jich za těch třináct let, co jsme se znaly, absolvovaly. Lidé Kamilu vždy vítali potleskem, měli dojaté oči, předávali jí dárky, květiny a dopisy. Byla pro ně živým symbolem jedné epochy a byli na ni hrdí. Sklízely jsme úspěch, dlouho, předlouho. Kniha se vyprodala, i její dotisk, takže sedm tisíc kusů knihy leží kdesi v knihovnách, pokud se jich lidé nezbavili jinak – kdo ví. Ale vzpomínka na Kamilu Moučkovou, ženu s ocelovými nervy, jistě zůstane. „Neblbni, jsem úplně normální, nervy mám jako každý,“ bránila se. „Nejsem žádná lvice.“ A proto naše kniha dostala tenhle název…. Nejsem žádná lvice.

Měla jsem ji ráda. Byla chytrá. Byla hodná. Byla štědrá. Nesoudila! Nikdy a nikoho.

A teď je pryč. Kamila – lvice. Odešla. Zemřela. Zmizela. Mám chuť křičet do nebes. Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe a teď mi chybíš!

S Kamilou ve Slavkově

Svatba mého syna

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Dvouletý Oliver

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!

Oliver se svou Míšou

Hra na divadlo aneb Proč pořádám letní semináře…

Mockrát už jsem říkala, proč mám ráda děti. Jsou zábavné, jsou prvoplánové, smějí se anebo brečí, a to umí vystřídat během minuty. Jsou zvídavé, jsou průhledné, jsou přátelské. A všechny jsou krásné. Neznám ošklivé dítě. Je fascinující s nimi pracovat, pokud chtějí.

Jeden z prvních ročníků v Horažďovicích
A jeden z posledních, foto z Horažďovického zámeckého parku.

Už jako malá jsem si usmyslila, že budu vedoucí nějakého kroužku. Jsem hravá, dětský svět je mi bližší než ten dospělý. Chodívala jsem do „pionýra“. Nikdy jsem neregistrovala, že by naše lítání po lese, spaní pod širákem a zapalování ohňů nějak souviselo s politikou a odmítám to dodnes. Byli jsme dobrá parta, spolužáci ze třídy, a vedl nás jakýsi černooký Jožka, vůbec netuším, kde se objevil. Podnikal s námi akce, za které by v současnosti schytal doživotní zákaz komunikace s dětmi :). Byl báječný. Bylo nám 9 – 10 let a zažívali jsme skutečná dobrodružství. Víkend co víkend nás brával na neznámá místa v lese, bůhvíkolik kilometrů za Prahou, vařili jsme si sami na ohni, který jsme udržovali do rána, a kolem kterého jsme spali zabalení v dekách, na které ráno usedala jinovatka… Vykládal nám historky, z kterých vstávaly vlasy na hlavě, lezli jsme po skalách a denně jsme našlapali desítky kilometrů. V neděli nás vracel utrmácené a špinavé rodičům, kteří byli natolik rozumní, že nám nic nezakazovali.

Když byly moje děti malé, bavila jsem je podobně. Na výlety jsem brala i děti kamarádů. V létě jsem na různých společných akcích s přáteli a jejich dětmi často vymyslela „dětské divadlo“ nebo jiné „hraní“. S amatérskou kamerou jsem natočila dva „filmy“, v kterých účinkují moje děti a ratolesti mých přátel. Zkrátka jsem se pořád motala mezi prťaty, až ve mně uzrál nápad na skutečnou organizovanou akci, na kterou pozvu docela cizí děti – pokud budou chtít, a zkusíme hrát na opravdovém jevišti.

A tak se zrodil nápad na Dětský literárně-dramatický seminář. Hledala jsem prostory, kde bych mohla se skupinou cca 15 – 20 dětí podniknout něco poloprofesionální – ačkoli jsem divadlo ani dramatickou výchovu v životě nestudovala.

Bubeník Štěpánek přijel až z Havířova

Mám ekonomické vzdělání, k divadlu stále přistupuju jako amatér – ale miluju ho natolik, že některá představení vídám několikrát – abych porovnala vývoj. A pokaždé mě napadá, jak bych hru zrežírovala já – s dospělými bych si netroufla, ale s dětmi ano.

Náš milý Vodník Janek
a znovu Janek..
se svou vyvolenou…

První seminář se konal v Hradci Králové jako příměstský tábor. Je to už hodně dávno, ale přesto si vybavím skupinku hradeckých kluků a holek, které moje divadelní hra „Čest, sláva a bohatství“ pobavila a předvedli ji publiku – svým rodičům – na letní scéně hradeckého divadla. Následovalo desetiletí, kdy akce „letní divadelní seminář“ probíhaly v Horažďovicích. Deset prima zábavných let s divadelními hrami jako Noc na Karlštejně, Krysař, Divadlo poezie… nelžu!

Letos poprvé – a to díky pandemii – se mi podařilo zvelebit dostatečné prostory v mém domě v Měčíně, aby se tu mohl konat první ročník Hry na divadlo :). Přijelo 17 dětí – z nichž některé jsou mými „starými dobrými známými“, neviděli jsme se poprvé a máme za sebou už několik seminářů.

Nazkoušet mou vlastní parodii Kam letí ten čáp nebylo úplně jednoduché – zvlášť proto, že se vynořily nečekané překážky – bylo příšerné vedro a některé děti, které zvolna přestávají být dětmi – začaly stávkovat …. 🙂 Když je v kolektivu jedno takové dítě, není to velký problém, ale když se vytvoří celá skupinka neohrožených třináctiletých, těžko se s nimi „bojuje“. Mladší děti byly na rozpacích, chtěly hrát, chtěly se bavit, a já se chtě nechtě dostala do role nekompromisního Napoleona, který musel zvítězit. Nikomu to nepřeju. Ufff. 🙂

Boj bez vítěze a poraženého nebyl úplně příjemný, ale dokázali jsme téměř nemožné – představení bylo náramné, což můžou dosvědčit reakce dojatých diváků… .:) A nakonec i ti, kteří divadlo bojkotovali, uznali, že bez zkoušek to zkrátka nejde, a ve finále na sebe byli pyšní.

A já pevně věřím, že další ročník proběhne zase v klidu, že se přihlásí hravé děti, které Hra na divadlo bude bavit budou ochotné vydržet martýrium, které provází zkoušky, ať je vedro či prší. Nový ročník vyhlásím 15. ledna 2021 a vezmu prvních 15 dětí – ať žije spravedlnost!

Najdi Tondu 🙂

Co způsobila pandemie

Nečtu sci-fi ani se nedívám na katastrofické filmy o konci planety Země…. a proto jsem dlouho nemohla uvěřit, že nám lidem opravdu hrozí nebezpečí. Akce se rušily, jedna za druhou, až mi došlo, že situace je vážná. Chvilku mě postihla panika. Co teď? Pomřeme tu jako mouchy? Naštěstí zvítězilo moje racionální Já.

Není práce, zavírají se školy, knihkupectví – nebudou peníze. Nejsem milionář, naspořeno nemám víc než obvyklý průměr…. proto jsem se rozhodla jednat rychle.

Vzhledem k vysoké hypotéce na rekonstrukci, jejíž splátky mi zřejmě nikdo neodpustí, musím opustit pronajatou garsonku v Praze a zůstat v domě v Měčíně, dokud se situace nezmění.

Můj čarokrásný dům! Má kouzlo, za které může jen a jen Minulost. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé byli více trpěliví, měli rádi krásno a dali si práci s vytvořením čehokoli.

Málokdo mi věří, že nemám pocit, že je můj, ale že jsem jen nějaký „správce“, který má dohlídnout na to, aby sloužil dětem – tak jako dříve. Práce je tu jako na kostele – možná víc.

Byl začátek března… zima. A mě napadlo, že díky času, času!, který najednou mám, přemluvím řemeslníky, kteří možná taky kvůli pandemii mají program obrácený vzhůru nohama, a spravíme další místnosti. Konkrétně dvě v přízemí, které budou sloužit jako kuchyň a koupelna. A tak se neskutečně rozbité prostory začaly proměňovat. Proměna je to neskutečná, nesmírně pracná, téměř zázračná.

A ve mně uzrála myšlenka, předběhnout čas, a uspořádat v Měčíně 1. divadelní seminář, který už jedenáctým nebo dvanáctým? rokem konám /konala jsem/ v pronajatých prostorách v Horažďovicích.

Mám štěstí na velmi šikovné řemeslníky, kterých je jako šafránu, a výsledek je neuvěřitelný.

Proto jsem rozhodla o změně, rodiče nic nenamítali, a v polovině srpna se tu sjela skupinka 17 dětí, s kterými jsme nazkoušeli divadelní hru Kam letí ten čáp… ale o tom v dalším článku.

Mí rodiče… táta se domu vůbec nedožil, mamka nebyla nadšená…. 🙂

Honza

Noc s Andersenem, Brtnice 2009

Honzu Plevu, syna knihovnice z městečka Brtnice u Jihlavy, jsem poznala při akci Noc s Andersenem v roce 2009. Přijela jsem tehdy s dcerami Johankou a Máří a Noc jsme si všichni užili. Probíhala nejen v knihovně, ale i v podivuhodném prostředí zdejšího zámku.

Miluju děti, mám ráda i mládež, která zatím neví, co se sebou a podle toho se chová. S mými dětmi, obzvláště dcerami, jsem si během dospívání užila. Honzík mi byl okamžitě blízký, protože stejně jako moje Máří, byl zvláštní. Takové to průzračné křišťálové dítě, které se na svět dívá s otevřenýma očima a úsměvem, protože nepředpokládá, že by ho svět zradil. Honza se stal mým „čtenářským dítětem“, které se čas od času ozvalo, i když vyrostl.

Kdykoli jsem s ním mluvila, napadlo mě, co s takovým ryzím člověkem bude? Že to nebude mít lehké, mě napadlo pokaždé, když jsme si povídali o životě, o práci, o holkách, o budoucnosti. Říkala jsem si, kdo a jak a kdy ho obehraje, kdo zneužije jeho dobroty, poctivosti a lásky.

Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude Osud sám.

Asi nemá cenu popisovat, co, kdy a jak se stalo. Ale dopis, který mi přišel na podzim loňského roku, mi vyrazil dech.

Honza přišel o obě nohy.

Úrazy se dějí dnes a denně. Vesmír se rozpíná jen kvůli lidskému trápení. Honza přežil, snad díky vrozené lásce a víře k životu. Logicky teď potřebuje pomoct, aby mohl fungovat, aby mohl dál rozdávat radost lidem, které o ní mají pochybnosti. Starostka města Brtnice vypsala veřejnou sbírku, se všemi úředními náležitostmi. Dovoluji si tu uvést transparentní číslo účtu, na který můžete přispět do konce června 2020. Vím, jak je obtížné přesvědčit společnost, aby poskytla pomoc člověku, kterého nezná. Veřejné sbírky se sypou na naši hlavu den co den. Věřte, prosím, že tahle prosba má opodstatnění, a já vám ze srdce děkuji za každou korunu, kterou zašlete.

2101718643/2010

Honza po operaci, podzim 2019

Rekapitulace všeho možného

Nestíhám. 

Nestíhám si psát deník, nestíhám si psát web, nestíhám…

Stíhám vůbec žít? Jistěže ano. Je to taková jízda na horské dráze, že mi za jízdy vypadaly z kapes peníze, klíče, i někteří známí. Jen ti, co se mě drží zuby nehty, protože je tahle zběsilá jízda baví, zůstali. Není jich málo. Patří mezi ně i moje báječné, krásné a pracovité tři děti. Oliver, Máří, Johanka.

Mí přátelé jsou ukovaní z ocele. Lenka, Kamila, Iva, Simča, Čigin, Jaroslav. Chápou mě, pomáhají mi, nevadí jim, když na dlouhé měsíce zmizím, když neposílám pozdravy a gratulace k narozeninám. Vědí, že se umím zjevit jako duch, umím zavolat uprostřed noci, umím se pověsit kolem krku, ale umím i naslouchat. Chápu všechny lidské pohnutky, i když některé nesdílím a nechci s nimi mít nic společného.

Baví mě děti! Všeho druhu, i ty zlobivé, i ty nesnesitelně uječené, ubrečené a vzteklé. Perou se s životem, který jim nepřipadá jako báječné místo, ale jako klec. Chápu je. Pouštím je do svého světa, do svého domu, kde se jim líbí, cítí se tu svobodně a jako doma.

oblíbené „přespávačky“ v domě v Měčíně
Z literárních dílen v Měčíně
pasování prvňáků na čtenáře v Jičíně

Umím pobavit, potěšit, pomoct.

Za chvíli mi bude 53 let. 31. ledna mám narozeniny. Když jsem byla malá, ztrácela a rozbíjela věci, moje maminka mě často napomínala: „Po tobě na světě nic nezbyde!“

já v 1. třídě

Vážně jsem se nad tím zamyslela někdy v deseti letech a rozhodla jsem se to napravit. Musí po mě zbýt něco velkého, důležitého a nezapomenutelného.

Maminka ani táta už tu dávno nejsou, ale já věřím, že vidí, že se snažím! Je čas na rekapitulaci? Jistě ano.

Stala jsem se matkou. Mám tři dospělé schopné pracovité děti. Šikovného vtipného syna a dvě půvabné dcery. Jsem živoucí důkaz, že lesbička může mít a dokáže správně vychovat potomka. Všichni homofobi by měli vědět, že homosexualitou se nedá nakazit, ani se nedědí. Láska ke stejnému pohlaví je možná nenormální, ale není nemocná! Dětem vlastním chci věnovat vlastní rubriku. Zaslouží si to! Stala jsem se spisovatelkou. Dostávám milé dopisy od čtenářů, zvou mě na autorská čtení školy i knihovny, a co je nejzajímavější, psaní mě živí. Tímto hlásím veřejně do éteru, že není pravda, že by se český spisovatel, spisovatelka, nemohli živit pouze vlastní tvorbou. A mí nakladatelé mě hodnotí tak, že jsem schopná platit vysoké splátky hypotečního úvěru. Ach. Média často lžou, to ví v duchu každý, a kdo ne, nechce tuhle pravdu znát, protože ho baví skandály a senzace všeho druhu, hlavně když se týkají někoho jiného.

Splnila jsem si přání a v roce 2012 jsem zakoupila obrovský zdevastovaný, ale krásný dům, který se mi daří rekonstruovat.

dům v Měčíně, na prodej, rok 2012
Dům dnes, leden 2020 – chybí rekonstrukce erbu, portál a sokl. Dokončíme na jaře 2020.

Je složité vysvětlit, že nemám pocit, že by dům byl jenom můj. Patří dětem, které ke mně chodí hrát divadlo, hrát si nebo poslouchat čtení a vyprávění. Když se dívám na fotky několik let staré, ani se mi nechce věřit, v jak zoufalém byl stavu. Ale vstává z popela, oprašuje křídla a za dva tři roky vzlétneme společně do nebes. V roce 2019 dostal nový kabát. Fasáda je nádherná, i když nám dala nesmírně zabrat. Těch dvacet tun suti, které jsme museli vlastnoručně z domu okopat, odnosit do kontejneru a odvézt na skládku, bylo smáčené potem a slzami.

Konec srpna 2019.

V domě se budou konat autorská čtení, literární dílny, školy v přírodě a kulturní komorní akce všeho druhu.

Každým rokem napíšu knihu, někdy i dvě. Tvořím v chaosu, po větách, od psaní odbíhám, zařizuju milion věcí, projíždím republiku, ale do svého notebooku za hrdiny mých knížek vždy zaskočím, postrčím je, posunu děj. Příběh promýšlím docela dlouho, proto ho mám v hlavě dobře zpracovaný, a když píšu, jen se zamyslím a v duchu se podívám, jak to je dál… Nepřenosná informace, já vím. Neumím psát v klidu, v tichu, Vymýšlet si mě baví odmalička. Zavřu oči a nechám postavy žít vlastním životem. Jen poslouchám, co si povídají, jdu za nimi krok za krokem a bedlivě sleduju děj, abych ho mohla vyprávět….

Na konci roku 2019 se mi podařilo bleskurychle sepsat příběh, který mi dlouho probíhal hlavou. Kniha Eda se nedá spatří světlo světa v květnu roku 2020. Jednou nohou jsem v poklidné obci, kde stojí čas jak voda v rybníku,

se sousedem Frantou na návsi, září 2019

druhou na cestách za čtenáři. Mezitím bývám v Praze, v miniaturním pokojíku ve Školské ulici, nedaleko Václaváku, kde mám zábavné zázemí. Postel a knihy. Ale nevěřili byste, kolik lidí se do takového malého prostoru vejde a jaká je pak legrace….

Baví mě žít a sledovat ten mumraj, tu velkolepou show! Vive la vie!

Literární dílny

Jedna z tříd, která se akce účastnila, a zdá se, že je to i bavilo :).
Devítka z Roudnice nad Labem.

Nápad psát s dětmi povídku přišel ani nevím kdy. Je to nejspíš několik let, kdy jsem si povídala o psaní se čtvrťáky z Liberce a ony zatoužily zkusit si napsat něco spolu se mnou. Vzpomínám si, že jsem z toho nebyla nadšená, protože při psaní by měl mít člověk klid, a vytvořit smysluplný text s partou devíti-desetiletých, i když nadšených, žáčků, mi přišlo nemožné.

Ale povídka se povedla, obzvlášť, když námět vymyslela jedna z dívek, a to vyrazila nám všem dech.

„Napíšeme povídku o tom vašem strašidelném domě. Bude o holčičce, která chodila do vaší školy před sto lety… Ta holčička nosila na krku zlatý medailonek…“

Přerušila jsem ji s tím, že děti na vsi, zejména v Pošumaví, byly chudé a zlaté přívěšky nenosily… Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se podívaly na starou školní fotografii z mé školy, kterou jsem shodou okolností měla v emailu od zdejšího kronikáře… a tam je skutečně dítě, které na krku medailonek má! Vidíte šestou holčičku zleva ve druhé řadě odspodu???

A tak jsem s dětmi z Liberce povídku Medailonek sepsala… povedla se a s nabídkami na literární dílny ve školách se roztrhl pytel.

Vymyslela jsem si svéráznou metodu. Se žáky se domluvíme na žánru, formě, osobě, pointě i rozuzlení. Děti píšou, já chodím po třídě s nůžkami, hledím jim přes rameno a povedené věty si vystřihnu. Vzniká zajímavá koláž ze všech prací, doplněná jejich ilustracemi. Ne vždy to děti baví všechny, ne vždy se povídka povede, ale naprosto vždy jsem vyždímaná jako citrón. Už proto, že se mi občas nepodaří přesvědčit paní učitelku, aby nechala děti pracovat samostatně… Dopoledne se mnou se asi nedá srovnat s normálním slohem či něčím podobným. Je to hra na povídku a já si stanovuji právo na rozhodnutí, který text se do příběhu dostane. Děti se nepodepisují, neznám je, hodnotím jen to, co se jim povede na první dobrou.

Kde už literární dílny získaly tradici, je Roudnice nad Labem. Přikládám několik fotografií, z kterých můžete sami posoudit, jestli by takové dopoledne bavilo i vás?

Pan učitel, kterého bych si v mládí přála.

PODZIMNÍ KNIŽNÍ VELETRH V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 2019

Návštěvníci jsou často děti, které doopravdy čtou.

Kdo má doopravdy rád knihy, neměl by si nechat ujít návštěvu této třídenní akce v prostorách retro kulturního domu Ostrov v Havlíčkově Brodě. Na rozdíl od pražského veletrhu jsou tu knihomolové „víc doma“. Stánky nejsou oddělené kulisami, z mikrofonu se tu nepřekřikují nakladatelé, jako v Praze, všechno je tu pěkně hezky pohromadě, jako když jsme byli malí, s knížkami jsme si hráli, a stavěli si z nich hrady a doupata. Jezdím sem vážně moc ráda. Mívám svůj stolek, kde nabízím pouze svoje knihy a s radostí vnímám, že se u mě každým rokem zastavují stejní čtenáři a čtenářky. Pozoruju, jak mí čtenáři „stárnou“, a v dnešní době, kdy kdekdo kárá děti za to, že nečtou, znají moje tituly a vítají každou novinku.
Uličky mezí stánky jsou možná úzké, proplétat se mezi nimi je trochu kumšt, ale kdo má rád knihy, toto ignoruje. Zato tu můžete skutečně zakopnout o spisovatele.

Najdete tu nepřeberné množství regionálních nakladatelů, knih všeho druhu a vší kvality, svůj stánek si může koupit a prodávat každý, i autor jednoho titulu, který vydal vlastním nákladem.Popovídat si můžete s mnoha autory, kteří se neschovávají za bariéry, naopak rádi posedí u kávy v některém ze dvou salónků nebo přímo u minibaru.Většina z nás, kteří přijíždíme pravidelně, se těší na bezkonkurenční jablečný závin a tvarohový koláč, který je tu k dostání a po kterém se vždy jen zapráší. Jsem tu zkrátka jako doma.

Rekonstrukce ….

Omlouvám se všem, kdo sem zabloudili a vidí nehotové dílo. Rekonstrukce webu probíhá současně s rekonstrukcí domu a oboje nemá konce. Dům nespravuju sama, ale web ano. Jsem netechnická, chaotická, nesoustředěná. Mezi články, které sem dávám, otloukám fasádu, odvážím suť, vařím řemeslníkům a věčně něco hledám. Snad jen pro věrné čtenáře…. Myslím na novou knihu pro děti, ne že ne! V tuhle chvíli najdete informaci o mých knížkách na skvělém webu Databáze knih. Jistě ho znáte. Děkuji za pochopení!

Ne, není to mouka, ale stoletá omítka. Možná starší.
Dům během dvou staletí hrál všemi barvami.
Erb Františka Josefa hraběte z Wrtby se taky dočká správky!
Synova parta je složená z umělců všeho druhu

Letní divadelní seminář 2019

Už po desáté se v létě stal zázrak. Během deseti dnů skupinka vyvolených dětí od šesti do patnácti let nazkoušela divadelní hru. Tentokrát úpravu Vrchlického slavné Noci na Karlštejně!

ze zkoušky v sálu horažďovického zámku
celá sebranka před představením
a finále před diváky
a dojatí rodiče a diváci

A za rok se o stejné kouzlo pokusíme zase, tentokrát zveme na Baladu pro banditu, 19. 7. 2020, zámek Horažďovice….