Dnes je to 414 let, co se brány města Třeboně pokryly černým suknem. Tak píše dvorní písař Jeho Milosti, Václav Březan. Pročetla jsem jeho kroniku a dozvěděla se zajímavé detaily ze slavné éry tohoto jihočeského velmože.
I proto, že provázím v jeho bývalé bibliotéce a kunstkomoře, která dnes nese název Zámecká lékárna, nápad napsat o něm knihu pro děti na sebe nenechal dlouho čekat. Když procházím komnatami, v kterých měl pečlivě uspořádanou svou uměleckou sbírku, a vyprávím o něm turistům, mám pocit, že jsem mu skutečně blízko. Jaký asi byl? Co by říkal tomu, co se o něm dnes povídá? Byl skutečně takový milovník?
ilustrace v knize Nejsem cVok vytvořila Petra Lemonnier z Tábora
Kniha Nejsem cVok ovšem není o jeho milostných pletkách. Píšu o období, v kterém Petru Vokovi zbývá už jen několik týdnů života. Zaujalo mě především to, jakým způsobem se rozhodl vypořádat se zdivočelými vojáky z pasovského oddílu. O vpádu Pasovských se ve škole nejspíš moc neučí, přesto je to hodně zajímavá kapitola z našich dějin. Málokdo ví, že Petr Vok nechal roztavit svůj stříbrný „poklad“ a vyrazit 100 tisíc mincí, kterými vojáky vyplatil, aby zachránil své poddané. Tohle šlechetné gesto mě přimělo o něm napsat.
V knize vedle sebe plynou dva příběhy, čtrnáctiletého Matěje z roku 1611 a stejně starého Dana ze současnosti. Nikdy se nepotkají, nejde o sci-fi. Přesto je spojí řád rožmberské lebky, jehož byl Petr Vok velmistrem.
knihu vydalo nakladatelství Euromedia v roce 2025
Rozhodla jsem se dětem představit nejen těžké období našich dějin, ale i podrobně popsat místo, kde se děj odehrává: Třeboň, její okolí a zejména nádherný renesanční palác, v kterém mám možnost pracovat jako průvodkyně v kostýmu Bílé paní Perchty. Však přijeďte, nebudete litovat! 🙂
Už potřetí během několika let jsem si troufla s táborovými dětmi zahrát hru R.U.R. Je tak nadčasová! Jako celý Karel Čapek. Je neuvěřitelné, že jeho texty, napsané před sto lety, jsou moderní a dají se použít. O mnoha jiných autorech z jeho éry se to říct nedá.
Svoje táborové děti mám vážně ráda. Znám je už léta. Někteří ke mně začali jezdit v šesti letech a najednou jsou plnoletí. Proto jsem se rozhodla, že jsou schopní zahrát Čapka se vší parádou.
Jistě znáte ten příběh – lidé versus roboti…
Čapek přesně odhadl, co se v budoucnu bude dít. Roboti, klidně můžeme říct „umělá inteligence“, lidstvo vyhubí. Zůstane jeden jediný člověk… bez možnosti se rozmnožit. Drama je tak současné, až zůstává rozum stát, že to geniálního Karla Čapka napadlo před sto lety.
S dětmi jsme hru několikrát přečetli, probrali a vysvětlili. Hrály s velkým nasazením – a hrály dobře. Roboti se naučili být zcela bez emocí…
Zkoušíme třikrát denně. Můžeme si to dovolit. Nemáme žádný pevný režim, děti můžou spát jak dlouho chtějí. Obědváme, až když se zkouška podaří. Střídáme prostředí – dům, louku, les. Hrajeme karty, povídáme si, zpíváme. Náš tábor je něco mezi soustředěním, seminářem a prázdninami u babičky.
Před příjezdem dětí je fakt uklizeno 🙂Jak vidno během tábora je nijak neomezuju 🙂Letos se namíchaly vážně prima děti
Na divadelní tábor se těším celý rok. Nikdy nevím, kdo nakonec přijede, děti odcházejí i přicházejí, ale vždy je představení dobré.
Nejtěžší bylo zavěsit oponu
Jsem ráda, že můj nápad vytvořit si vlastní divadelní scénu a hrát jen to, co baví mě, tedy klasiku, se nakonec ukázalo jako dobrý nápad.
Věřím, že některé děti na můj tábor nezapomenou
Teď ještě mít možnost potkat Karla Čapka. Pozvat ho na představení. Nechat ho sedět zamyšleného na dvorku a pak si poslechnout, co si o naší práci skutečně myslí. Kdo ví…
Památná premiéra Čapkovy hry R.U.R. dne 24. srpna 2025
Poprvé jsem byla v divadle někdy v devíti letech. Šlo o jakousi pohádku, kam nás vzala učitelka ze základky. Nevím, co se hrálo, ale pamatuju si, že mi máma přiměla obléknout si modré vlněné pletené šaty, které příšerně kousaly, a v pase byly utažené šňůrkou se dvěma bambulemi. Tma za jevištěm mě fascinovala. Co se tam odehrává? Odkud herci přicházejí? Je představení pravda či ne? Už tehdy mi možná v hlavě uzrál nápad: budu mít vlastní divadlo!
Uplynulo neuvěřitelných 49 let a já to divadlo skutečně mám!
Když jsem v roce 2012 kupovala starou školu v Měčíně, přemýšlela jsem, co se stařičkou stodolou, která je za domem. Málokdo o ní věděl, protože z ulice není vidět. V dobách dávno minulých v ní jistě bývalo seno, sláma a koza či kráva, protože se v ní ukrývá poměrně bytelný klenutý chlívek. Byla ovšem na spadnutí, zdálo se, že drží jen silou vůle. Chvíli jsem se rozmýšlela, že ji strhneme a budeme tak mít aspoň prostor pro zasazení trávy a nějaký ten strom. Ale nakonec mě trklo: vždyť v tomhle prostoru jednou může být moje divadlo! A můj divadelní tábor, který už léta provozuju, bude mít vlastní scénu!
Jsem z toho celá pryč!
Práce to byla náramná. Kdo si jen trochu dovede představit, co obnáší rekonstrukce dvou set let starých domů, ví své. Přednost měla stará škola. Takže ve stodole, když se vyklidila a to bylo běsné (odpadky všeho druhu, kromě rezavých plechovek i dětské papírové pleny), postupně byla místem pro uschování materiálu: cihly, písek, cement, malta… až došlo konečně k tomu příjemnému: proměnit ji v divadelní scénu.
Letošní parta, která nejen, že skvěle zahrála Čapkovu hru, ale pomohla i s posledními úpravami divadelní scény ve stodole.
Naštěstí stodola byla vlastně situovaná tak dobře, že nebylo třeba složitých stavebních úprav: z mlatu šlo jednoduše vytvořit jeviště „přistavěním“ forbíny, tj. několika bytelných starých psacích stolů, které se pokryly kobercem, a proti ní postavit jednoduché bytelné „schody“ jako hlediště. Nebýt mého šikovného syna a mých skvělých přátel z Plzně, kteří se vždy nechají přemluvit, aby u mě vypouštěli duši a plnili moje nesnesitelná přání, asi bych se divadla nedočkala. Najednou tu stálo a volalo: „Opona!“
Ano, kde vzít sametovou oponu, to byl oříšek. Ale já mám opravdu dobré přátele a ti mají povětšinou zajímavá zaměstnání. Moje spolužačka ze základky Kateřina je všeuměl. Navíc žijící v Českém Krumlově, kde svého času tvořila nádherné kostýmy pro tamní Slavnosti rožmberské růže. Kdo jiný než ona by přijel den před začátkem divadelního tábora a celou noc pilně sešíval pruhy barevného sametu?
Všechno klaplo! Jeviště, hlediště, opona…. Jako třešnička na dortu je malá plastika, kterou mi věnovala moje bývalá šéfová Daniela Sýkorová z firmy SUMA z Prahy. Je z Podkrkonoší z půdy roubené chaloupky Čikvásky 17. Zřejmě ji vyrobil někdo z předků Tomáše Sýkory, manžela Daniely. V domě prý bydlelo i médium. Jak řekli: „…kdoví, třeba byla přítomna i komunikaci s mistry slova, kteří už s námi nejsou…“
Je to celé vlastně zázrak. Všem moc děkuju za pomoc, za pochopení a za odvahu věřit mým snům.
Vezmu to popořádku. Jednoho po druhém… Proč miluju svého syna Olivera? Protože je statečný. Protože je schopný, pracovitý a důsledný. Je štědrý. Protože má nadčasové nápady a nebojí se je realizovat. Protože je diplomat. Protože umí uchovat tajemství.
Oliver hledí na Prahu, protože by ji celou rád opravil… 🙂
Vzpomínám si na začátek těhotenství. Byla jsem jednoznačně nezralá na mateřství. Nechápala jsem, co se to vlastně děje, že přivádím na svět nového člověka. Vždycky jsem byla potrhlá, roztěkaná, nesoustředěná. Snad jsem to ani nebrala vážně. O to větší překvapení nastalo, když se dítě skutečně narodilo. Bezradně jsem ho držela v náruči. Psal se rok 1991. Divoká, neukotvená léta. Neměla jsem žádné velké zázemí. Podnájem v podkroví jednoho starého domu na okraji Prahy. Syn plakal od rána do večera. Vyčítavě se na mě díval. Kam jsi mě to přivedla? Trvalo poměrně dlouho než jsem si zvykla, že už navždy budu máma. Ať se stane, co se stane. Po dlouhatánských týdnech se konečně dostavila radost. Oliver se totiž konečně usmál. Anebo jsem si toho spíš konečně všimla. Praskly obruče, které mě tísnily a od té chvíle jsem si užívala toho, že mám kouzelného chlapečka. Krásného, šikovného, nebojácného.
Oliver byl prakticky jediný, který souhlasil, abych si koupila starou školu v Měčíně. „Mami, tady ti postavím pomník, “ řekl 🙂
Odmalička jsem na něho kladla vysoké nároky. Doběhni, kup, pohlídej, zařiď. Brzy mu totiž do života vstoupily dvě mladší ségry… Oliver se našel v poměrně originálním povolání. Vyučil se uměleckým štukatérem a jednoho dne prohlásil: Budu podnikat. Jsem nejlepší. Ani mě nenapadlo mu to rozmlouvat, netušila jsem, co tím vlastně myslí. Jak se může podnikat v oboru umělecké štukatérství? Dnes už to chápu. Oliver založil firmu doslova na koleni. Bez kapitálu, bez zázemí. Stovky hodin na lešení, zničené ruce, vápno v očích. Přesto pronikl úspěšně mezi elitu. Logicky za to dostával rány. Některé byly skutečně pod pás. Nelekl se. Statečně se rval. A vlastně zvítězil. Dnes jsou za ním desítky nádherně opravených domů, ba i zámků. Nechápu jak to dokázal, vymkl se zcela mé kontrole… 🙂 Oliver je otcem dnes čtyřletého kluka Bruna, který svého tátu nezapře… Nádhera.
Máří je celá moje máma Marie Vejvančická/Šatoplechová, více o ní v knize Ibka
Dva roky po synovi se narodila miniaturní holčička, které jsme začali téměř hned říkat Máří. Měla obrovská kukadla a hubené ručky, které jí trčely z peřinky. Snad proto, že tehdy v noci jsme se sešly na pokoji čtyři maminky podobné nátury, smály jsme se našim porodům tak, že nás do rána přišly umravňovat dvě sestřičky a nakonec i lékař. V obavě, že si na dítě budu zase těžce zvykat, jsem ji od prvního okamžiku tolikrát pusinkovala a hladila, že se začala velmi brzy nepříčetně smát. Hihňala se od rána do večera. Pošťuchovala bráchu a později si vymýšlela nehorázné nesmysly.
Veselé dítě z abstraktními nápady
Miluju ji především proto, že má obrovskou fantazii, překvapivý smysl pro pořádek, je nesmírně důsledná, kreativní a absolutně neúplatná. Jako jediná z mých dětí nikdy neschytala pohlavek, protože vždy, když se to blížilo, vykulila oči a vykřikla: „Maminko, já jsem smutná!“ To matku, i rozčilenou, spolehlivě odzbrojí…
Máří byla dlouho nevyhraněná, jako malá poskakovala, tančila, malovala si a vyprávěla fantaskní příběhy, které ji za pochodu napadaly. Měla ve školní tašce větší pořádek než její starší brácha, ale nijak výrazný studijní typ to nebyl. Nakonec šla výtvarným směrem a tento obor vystudovala na střední odborné škole v Praze. Ale její nevázanost ji přivedla do několika různých zaměstnání. Ve všech si ji nemohli vynachválit pro její pečlivost, důslednost a pracovitost. Dnes je nádhernou pečlivou maminkou a světe div se, zamířila z Prahy do Měčína, aby si vzala zdejšího mladíka, o kterého tu do slova a do písmene zakopla u mě ve staré škole. Nestačím se divit, co z tak rozverné upovídané holčičky vyrostlo!
chlapeček Sebastien si maminku vybral dobře!
Jestli se na nějakém dítěti poznalo, že bude studijní typ, bylo to moje třetí dítě, dcera Johanka. Odmalička byla zvídavá. Vzpomínám si, jak se mnou v pěti letech probírala Vesmír. Je to tak divný, mami! Tak divný! lamentovala. Narodila se, když do konce minulého století zbývaly dva roky. Z mnoha důvodů jsme první dva roky jejího života bydleli v Soběslavi. Krok do neznáma nám přivedl do světa dobré přátele, kteří nám zůstali dodnes.
Osmiletá Johanka, mazlivá jako kotě
Johanka byla klasické školkové dítě: od 6 hod ráno do 18 hod večer. Často ji vyzvedával desetiletý brácha. Jinak to nešlo. Otcové dětí se vypařili a my zůstali sami. Nastal skutečný boj o peníze. Ráno jsem chodila uklízet, pak do normální práce, večer žehlit košile skvělým pánům: spisovateli Benjaminovi Kurasovi a jeho kolegovi Ivanovi Bielovi, kteří se vrátili z emigrace a platit si služku na žehlení košil pro ně bylo samozřejmostí. Díky nim jsem objevila další obzory a zejména jsem byla podpořena v tom, ať píšu! A tak začaly přicházet na svět moje knihy…
Dvanáctiletá Johanka. Chytrá jako opice.
Johanku miluju proto, že je moudrá, ohleduplná, citlivá, ambiciózní a zvídavá. Jako jediná z mých dětí školu prožívala. Pastelky měla ořezané, sešity obalené, věty barevně podškrtané. Učila se. Chtěla vyzkoušet. Nutila mě se dívat do žákovské a podepisovat jedničky. Kdykoli jsem ji při domácím zkoušení upozornila na chybu, letěla do učebnice, aby zkontrolovala, kdo má pravdu. V páté třídě si vymyslela, že půjde studovat francouzštinu. Skutečně udělala zkoušky do prestižního Gymnázia Jana Nerudy v Praze. Bez problémů se dostala na vysokou. Je obdivuhodné, jak se dokáže koncentrovat a dosáhnout svého cíle. Její bakalářce ani diplomce jsem vlastně nerozuměla… 🙂 Její zaměstnání je pro mě taky nepochopitelné, jsem zkrátka příliš konzervativní a současný trh práce je pro mě španělskou vesnicí.
Můj táta by měl z Johanky taky velkou radost. I on promoval na Karlově univerzitě.
Moje děti to neměly lehké a všechno zvládly. Fandím jim ve všem, co dělají. Věřím, že jim umím být oporou a jsem vděčná, že chápou všechny moje úlety. Miluju je z celého srdce. Chci, aby to věděly nejen ony, ale vy všichni. A proto jsem ráda, že to můžu tímto způsobem sdělit celému Vesmíru.
Už někdy před dvaceti lety, když mi začaly vycházet knihy, jsem si říkala, že bych chtěla mít zajímavý prostor, kam bych zvala děti ze škol, aby se tam cítily dobře a ještě je to svým způsobem obohatilo. V roce 2012 jsem zakoupila starou školu v Měčíně. Byla to pekelná ruina a všichni si klepali na hlavu, že jsem totální blázen anebo utajený miliardář. 🙂 Bohužel nejsem. Jen se umím neuvěřitelně uskrovnit a vše, co vydělám, investovat do domu. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že zřícený dům, plný nepořádku, s rozbitými okny a dírami ve střeše, opravím. Dům je nádherný a čím dál víc cítím, že je mi vděčný.
Nikdo mi zkrátka nevěřil, kromě mého syna, dcer a dvou nejbližších přátel: Ivy z Plzně, Marie z Jirkova, Tomáše z Prahy, Alenky z Jičína, Líby z Hradce Králové a Kamily z Liberce. Pak tu bylo pár místních šikovných mužů, kteří mi ho pomáhali spravit – a samozřejmě můj syn Oliver s jeho partou štukatérů. Všem těm patří můj dík.
já a můj milovaný synek Oliverpomáhaly i moje dcery 🙂Stará škola po rekonstrukci
Dlouho to trvalo, ale povedlo se! Našly se i dvě švadlenky z Měčína, které podle dobové fotografie umí ušít náramné oblečení.
Kromě letních táborů, které už tu několik let pořádám, jsem se rozhodla pro akci během školního roku. O svém nápadu pozvat školní třídu a nabídnout jí dokonalou iluzi: vyučování ve staré třídě, dobové šaty i dobové jídlo, jsem vyprávěla v několika školách. První statečné učitelky se objevily v Přerově – a to je opravdu daleko. Ačkoli jsem je zrazovala, přijely a přivezly s sebou patnáct čtvrťáků, kteří se rozhodli tři dny v minulosti absolvovat.
Statečná parta. Návrat do minulosti se vším všudy! 🙂
Moje nabídka byla jasná: Bez mobilu, ve starodávných šatech, s dobovou stravou pouze 3 x denně, v podmínkách co nejbližších roku 1822 – datum, které nese erb nade dveřmi. Děti čekala černá hodinka i rákoska 🙂
Rodiče i děti podepsaly přihlášku, škola Trávník z Přerova souhlasila, a v pátek 6. června 2025 děti přijely veřejnou dopravou: vlak, bus. Po dlouhé cestě se vůbec nezdály unavené. Dům je spolkl a ony se vůbec nebránily. Naopak. Během chvíle tu byly jako doma.
holky pomáhaly vařit 🙂a všem pak chutnalo!vařilo se podle starodávných receptů – samozřejmě bez masasamozřejmě jsme si prošli okolí
Následující den jsme se všichni propadli do minulosti. Děti ani učitelky se nebránily obléknout si dobové šaty – nakonec všichni usoudili, že jim to všem mimořádně sluší.
promenáda po vsi, kam zrovna přijela pouť 🙂Učitelky v plné kráse předminulého století
A ve staré třídě proběhlo doopravdické vyučování. Krasopis, čtení… došlo i na onu rákosku :).
Co by tomu říkaly děti, co do téhle školy opravdu chodily?
Jsem moc ráda, že se akce podařila. Děti si určitě odnesly zážitek, na který nezapomenou. Máte chuť také přijet? Napište mi! Budu se těšit!
Mám ráda pozorné publikum. Dětí, které se o knihy zajímají, bohužel ubývá. O to víc si jich vážím.
Za svou kariéru spisovatelky jsem viděla na vlastní oči tisíce malých čtenářů. Není to přehnané číslo, do knihoven a škol za nimi jezdím víc jak dvacet let. První knih Rošťák Oliver mi vyšla v roce 2003.
Děti mě baví odjakživa. A baví mě pro ně psát.
To, že budu jezdit mezi čtenáře a vyprávět jim o své práci, jsem nečekala. Dokonce mi to přišlo zhola nemožné. Při práci jsem totiž roztržitá, nepíšu pravidelně, nemám žádné specifické místečko ani poznámkový blok. Jak o tomhle vyprávět dětem? Nakonec jsem to zariskovala. Budu jim vyprávět pravdu! Zábavné a zajímavé je, že to děti vážně zajímá a baví.
Pozvánky na autorská čtení mi spolehlivě plní emailovou poštu. A jsem za to ráda. Mezi čtenáři se totiž nejlépe sbírá inspirace. Ráda poslouchám, co školáci vypráví mně. A pravidelně se najde někdo, zprvu zcela nenápadný, kdo mi přihraje dobrý nápad.
Pokud jsem u vás ještě nebyla, neostýchejte se mi napsat na petrabraunova@seznam.cz. Třeba se domluvíme!
Besedy trvají zpravidla 45 minut, školáci mají v těle implantované zvonění 🙂 a po téhle době se začínají vrtět a protahovat. Pokud je však zájem, to bývá u starších dětí, můžeme si povídat i minut 60.
Co se týká honoráře, věřím, že se domluvíme. Jen bydlím vážně „daleko“ a potřebuji se před dopolední akcí ve škole ubytovat. Ale jsem skromná! Mile ráda přijmu pozvání i do domácností knihovnic či učitelek. A že jsem jich už viděla! 🙂
Míša s Ondrou… Hanka s Jirkou…Tonda s Milošem a Aleš…
Ne, nemůžete je znát. Nejsou to lidé propíraní v médiích, a přesto jsou tak cenní. Jsou to moji spolužáci! Naprosto neuvěřitelné je, že uplynulo rovných 50 let, co jsme spolu usedli v lavicích v první třídě.
Malé pavilony, přesně takové, které se objevily ve Svěrákově Obecné škole. To byla naše základka v Praze 4 v Michli: Základní škola Na lánech. Domečky jsou už dávno zbořené, na jejich místě vyrostla moderní bílá budova s několika křídly. Přesto je to jako včera, kdy jsme k ní kdysi ráno přicházeli z blízkého okolí. Dnešní děti to bohužel nezažívají. Jsou vezeni rodiči autem přímo před vchod, kolikrát doprovázené přímo do šatny. Nic takového tehdy neexistovalo.
Pamatuju si, jak jsem vybíhala z baráku a pospíchala ke škole. Cestou jsem potkávala spolužáky: Patrika, Jirku, Danu, Zdenku… široko daleko žádný dospělý. Kolikrát jsme si stačili ještě před vyučování pohrát, ukázat si malé otlučené hračky, takové akorát, aby se vešly do kapsy. O přestávkách je šlo měnit: autíčka za samolepky, samolepky za známky…
učitelka Eva Bejlková – všechny nás potrápila!!!
Všemu školnímu trápení jsme se teď zasmáli. Ano, škola nás pomučila, museli jsme číst jak když bičem mrská, učit se násobilku zpaměti, sedět s rukama za zády, hlásit se, o přestávkách se svačinou pochodovat po chodbách… Ano, kluci se prali, holky pištěly, ale všichni jsme to přežili a máme se rádi! Vzpomínky zůstaly krásné.
Lenka nádherně zpívala.
Martin a Olda skvěle malovali.
Simona úžasně cvičila.
Láďa už tehdy tvrdil, že bude zahradník a Pavel, že bude pracovat na železnici. Oběma se to splnilo!
Já osobně na školu nevzpomínám jako na něco zlého, i když se mi tam taky mockrát nechtělo. Ale těšila jsem se pokaždé na kamarády. Po vyučování jsme se scházeli na obyčejné ulici, hráli jsme vybiku, přebíhali silnice, šplhali po haldách hlíny u odstavného nádraží…
Zoufala jsem si z učení, ba dokonce ani na vysokou školu jsem kvůli tomu nešla! 🙂 Samozřejmě mě dnes mrzí, že jsem nestudovala například historii nebo dějiny umění… ale nakonec jsem se všelijakými kličkami dostala tam, kde je mi dobře. Do staré školy v Měčíně, která je dost velká na to, aby přivítala jak současné školáky tak ty bývalé. Moje spolužáky! S politováním jsme zjistili, že jeden z nás už chybí… Karel odešel měsíc před srazem.
Sraz byl plný emocí. I tu vybiku jsme si zahráli! Tak příště na shledanou!
Lenka a Tonda jsou kapitáni! Pravidla se musí dodržovat! 🙂zahráli jsme si u starého koupaliště – velikost hřiště si každý z nás představil 🙂a stejně jsme si neřekli všechno…
Celý rok se těším na chvíli, kdy se do mé staré školy nahrnou děti – účastníci letního divadelního tábora, který pořádám už víc jak patnáct let. Každý rok pro ně mám připravenou kostru příběhu, který společně dotvoříme. Jsou lidé, kteří nechápou, že i děti umí zahrát jakýkoli příběh. I ten pro dospělé. Někteří se čílí: „Vybíráš jim hrozně těžká témata! Nemůžou tomu rozumět!“ Tihle dospělí se hrozně mýlí. I ve skutečném životě je dítě vystaveno situaci, které „nemůže rozumět“ a přesto je její součástí. Každé dítě si samozřejmě situaci přebere jinak, ale svým způsobem ji pochopí. A když o všem s dětmi diskutujete, zjistíte, že nejsou vůbec „malí“ a „hloupí“ ani „nechápaví“. Tyhle diskuze s nimi miluju. A to, že deset dnů děti neviděly vlastní mobil, je nechalo v klidu! 🙂
Diskuze probíhají denně, řešíme každou větu příběhu.
Letos jsme hráli příběh, který jsem napsala na motivy divadelní hry Obchodník s deštěm. Logicky z příběhu vypouštím milostné scény, ale naznačíme je. Berte to zkrátka tak, že onen Obchodník, podvodník Starbuck je sedmnáctiletý mladík. A statek, kam dorazil prodat svůj „déšť“ je v onu chvíli bez dospělých, jsou tu jen děti… proč by to tak nemohlo být?
Probírat s dětmi klasiku je obohacující. Mají své názory, kladou otázky, umí reagovat tak, jako kdyby se skutečně v příběhu octly. V našem příběhu se rozhodly pro koupi deště – i když ti starší tuší, že jde o podvod…
Můj favorit Honza z Prahy – rozený herec s rozervanou duší – není to tím, že žije v domě, kde se trápil i Karel Hynek Mácha?
Na tábor mi opakovaně jezdí skupina dětí z celé republiky. Letos jsem si znovu ověřila, že se z nich skutečně stala jakási „parta“. I když se přes rok vidíme snad jen dvakrát, třikrát, jsem si jistá, že se děti mají rády – i když se umí pohašteřit. Ale nadávky a praní jsme tu ve staré škole vymýtili! Je to jedno z pravidel, které můj tábor doprovází od samého počátku. A jsem v tom důsledná. Pokud někomu ujede sprosté slovo, bývá to v zápalu emocí z divadelní zkoušky – a někdy to bývám i já :).
Sportovec Luky ze Slap u Tábora. Na tábor jezdí k mé radosti i kluci — letos byl stav holky a kluci ideální- 6:6.Gretka z Tábora, co nezkazí žádnou legraciletos s námi zkoušela i Nikola z MěčínaJára z Přeštic s námi jezdí 10 let!Anežka z Úval je silnou oporou týmu! Talentovaný, sympatický, vtipný a pekelně nepořádný Kuba z Prahy
Samozřejmě, že nejde od rána do večera zkoušet. Střídáme různé aktivity, na louce, u rybníka, v lese.
Výborný zpěvák Tom ze Slap u Tábora – navíc je technicky zdatný!
Pohybujeme se v okolí Měčína a u toho sbíráme bordel :). Ach, bordelářů je v České republice hafo. Proč jsou lidi tak lhostejní k životnímu prostředí? Bůhví…
Pytel s odpadky nasbíranými mezi Měčínem a Malineckou skálou, cca 1km… ach jo.
Mnoho lidí se ptá, jak dokážu s dětmi zkoušet divadlo a ještě jim u toho vařit? Nejsem s dětmi sama. Snažím se vždy o to, abychom na ně byli dva, tři dospělí – mí přátelé.
Lenka má na starosti hudbu.
Ve chvíli, kdy vařím, jsou děti u piána a trénují zpěv anebo se věnují nějaké hře. Na střídačku mi pomáhají loupat brambory, krájet mrkev, míchat těstoviny. Je to zábavné. A možná neuvěříte, jídlo si děti neuvěřitelně často chválí. Že by to bylo tím, že je ho málo a jedí ho ve chvíli, když mají skutečný hlad? 🙂
Na úklidu příliš nebazíruju. Důležité je divadlo! Přituhuje! První zkouška v sálu.
Letošní Obchodník s deštěm se nesmírně povedl – ačkoli to tvrdím o každém představení, letos jsme opět zvedli laťku o něco výš. Není to jen názor můj, ale i diváků. Sál byl plný! Jsem šťastná, že zdejší lidé pochopili, že divadlo ve staré škole myslím vážně!
Parta je rok od roku dokonalejší!
A kdeže beru kostýmy? No přece na půdě mojí vlastní. Desítky lidí mi věnovaly staré šatstvo, všelijaké krámy, pro ně nepotřebné. Mám tedy z čeho vybírat! Nejvíce trofejí mám z pozůstalosti po mojí mamce. Jako švadlena nám zanechala stovky látek a starých šatů, šatiček došitých i nedošitých :). Věříte, že tyhle nosily moje starší sestry Renata s Hankou? Však to hned v sálu poznaly a Hanka slzela tak, že nemohla přestat… :).
Kačka z Českého TěšínaEvička z VarnsdorfuS Lindou z Neratovic
Hlásím do éteru, že děti miluju. Škoda jen, že se z nich časem chtě nechtě stanou dospělí!
Moje dcery: nevěsta Máří, svědek Johanka a ženich Roman
Vlastně to vůbec není jednoduché. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože syn se mi oženil aniž bych musela hnout prstem. Byla jsem tehdy jen čestným hostem a mým úkolem bylo dovést ho k oltáři. Odcházel k němu s úsměvem a já ho s klidem předala jeho ženě Míše.
Tentokrát jsem ovšem dostala spoustu úkolů včetně toho upéct mraky koláčků do výslužky pro hosty.
jestli něco neumím, je to pečení cukroví 🙂výslužky snad hosty nezklamaly 🙂
Na rozdíl od syna měla dcera mraky požadavků na oblečení ba i na chování během celé akce… Bylo to úsměvné a náročné, ale rozhodla jsem se jí vyhovět. Šla jsem tedy za kultivovanou a snad i elegantní maminku.
Ve chvíli, kdy dcera začala na svatbě slzet, a to bylo na samém počátku, znovu ve mně trklo, jak velký je rozdíl mezi mužem a ženou, synem a dcerou. Věřím ale, že tyhle slzy jí přinesly štěstí.
Všechno začalo tím, že byla objevena miniaturní kecka…Výtvarnice Zdenka Krejčová s nalezenou botičkou
Nápady na knihu vznikají různě. Praští vás přes nos třeba v tramvaji, uhodí vás do čela v kavárně… Zaslechnete zajímavou větu… najdete zajímavou věc. Tak skutečně byla nalezena tahle botička, která si vysloveně říkala o příběh. Nechal na sebe čekat dlouhé čtyři roky. Občas mi cosi nesouvislého proběhlo hlavou, ale stále to nemělo hlavu ani patu. Jisté bylo, že hlavní hrdina, ten, který ztratil botičku, nemůže být normální dítě… Ale kdo to tedy je?
Donesla jsem botičku Zdence a společně jsme přemýšlely… do toho jsem potkala pár zajímavých lidí a dětí na svých autorských čteních… a občas zadumala, zda by se nedal příběh některého z nich spojit s botičkou? Nález mi vrtal v hlavě stejně jako nedokončený nápad.
A pak jsem ho potkala. Karlíka. A bylo jasné, že rozsypaný příběh dostává svůj tvar. Osmiletý Karlík z Prostějova. Milý kluk, který se potýká s problémem plynulosti řeči. A ten problém nemá vysvětlení. Přesto po něm Karlík touží. Proč zrovna on nemluví jako všichni ostatní? Rozhodla jsem se po tom pátrat… a příběh byl na světě. O svou botičku se totiž přihlásil Kulda – miniaturní kluk, kterého zajímá lidský svět. Má k němu ovšem mnoho výhrad!
Kniha Panenky z ku-ku-kuřice je psaná ve spolupráci nejen s malým Kájou, ale i jeho maminkou, která mi věrně popsala, co taková starost o synka, který má potíže s řečí, obnáší. Kapitolu za kapitolou jsem posílala do Prostějova, Karlík poctivě četl a posílal dobré připomínky. A tak je kniha tady! Pokřtěna na veletrhu Svět knihy v Praze. Věříme, že pobaví, potěší a poučí nejen ty, kdo problémy s řečí nemají, ale i ty druhé.
