Celý rok se těším na chvíli, kdy se do mé staré školy nahrnou děti – účastníci letního divadelního tábora, který pořádám už víc jak patnáct let. Každý rok pro ně mám připravenou kostru příběhu, který společně dotvoříme. Jsou lidé, kteří nechápou, že i děti umí zahrát jakýkoli příběh. I ten pro dospělé. Někteří se čílí: „Vybíráš jim hrozně těžká témata! Nemůžou tomu rozumět!“ Tihle dospělí se hrozně mýlí. I ve skutečném životě je dítě vystaveno situaci, které „nemůže rozumět“ a přesto je její součástí. Každé dítě si samozřejmě situaci přebere jinak, ale svým způsobem ji pochopí. A když o všem s dětmi diskutujete, zjistíte, že nejsou vůbec „malí“ a „hloupí“ ani „nechápaví“. Tyhle diskuze s nimi miluju. A to, že deset dnů děti neviděly vlastní mobil, je nechalo v klidu! 🙂
Letos jsme hráli příběh, který jsem napsala na motivy divadelní hry Obchodník s deštěm. Logicky z příběhu vypouštím milostné scény, ale naznačíme je. Berte to zkrátka tak, že onen Obchodník, podvodník Starbuck je sedmnáctiletý mladík. A statek, kam dorazil prodat svůj „déšť“ je v onu chvíli bez dospělých, jsou tu jen děti… proč by to tak nemohlo být?
Probírat s dětmi klasiku je obohacující. Mají své názory, kladou otázky, umí reagovat tak, jako kdyby se skutečně v příběhu octly. V našem příběhu se rozhodly pro koupi deště – i když ti starší tuší, že jde o podvod…
Na tábor mi opakovaně jezdí skupina dětí z celé republiky. Letos jsem si znovu ověřila, že se z nich skutečně stala jakási „parta“. I když se přes rok vidíme snad jen dvakrát, třikrát, jsem si jistá, že se děti mají rády – i když se umí pohašteřit. Ale nadávky a praní jsme tu ve staré škole vymýtili! Je to jedno z pravidel, které můj tábor doprovází od samého počátku. A jsem v tom důsledná. Pokud někomu ujede sprosté slovo, bývá to v zápalu emocí z divadelní zkoušky – a někdy to bývám i já :).
Samozřejmě, že nejde od rána do večera zkoušet. Střídáme různé aktivity, na louce, u rybníka, v lese.
Pohybujeme se v okolí Měčína a u toho sbíráme bordel :). Ach, bordelářů je v České republice hafo. Proč jsou lidi tak lhostejní k životnímu prostředí? Bůhví…
Mnoho lidí se ptá, jak dokážu s dětmi zkoušet divadlo a ještě jim u toho vařit? Nejsem s dětmi sama. Snažím se vždy o to, abychom na ně byli dva, tři dospělí – mí přátelé.
Ve chvíli, kdy vařím, jsou děti u piána a trénují zpěv anebo se věnují nějaké hře. Na střídačku mi pomáhají loupat brambory, krájet mrkev, míchat těstoviny. Je to zábavné. A možná neuvěříte, jídlo si děti neuvěřitelně často chválí. Že by to bylo tím, že je ho málo a jedí ho ve chvíli, když mají skutečný hlad? 🙂
Letošní Obchodník s deštěm se nesmírně povedl – ačkoli to tvrdím o každém představení, letos jsme opět zvedli laťku o něco výš. Není to jen názor můj, ale i diváků. Sál byl plný! Jsem šťastná, že zdejší lidé pochopili, že divadlo ve staré škole myslím vážně!
A kdeže beru kostýmy? No přece na půdě mojí vlastní. Desítky lidí mi věnovaly staré šatstvo, všelijaké krámy, pro ně nepotřebné. Mám tedy z čeho vybírat! Nejvíce trofejí mám z pozůstalosti po mojí mamce. Jako švadlena nám zanechala stovky látek a starých šatů, šatiček došitých i nedošitých :). Věříte, že tyhle nosily moje starší sestry Renata s Hankou? Však to hned v sálu poznaly a Hanka slzela tak, že nemohla přestat… :).
Hlásím do éteru, že děti miluju. Škoda jen, že se z nich časem chtě nechtě stanou dospělí!
