Setkání po 50 letech!

Míša s Ondrou…
Hanka s Jirkou…
Tonda s Milošem a Aleš…

Ne, nemůžete je znát. Nejsou to lidé propíraní v médiích, a přesto jsou tak cenní. Jsou to moji spolužáci! Naprosto neuvěřitelné je, že uplynulo rovných 50 let, co jsme spolu usedli v lavicích v první třídě.

Malé pavilony, přesně takové, které se objevily ve Svěrákově Obecné škole. To byla naše základka v Praze 4 v Michli: Základní škola Na lánech. Domečky jsou už dávno zbořené, na jejich místě vyrostla moderní bílá budova s několika křídly. Přesto je to jako včera, kdy jsme k ní kdysi ráno přicházeli z blízkého okolí. Dnešní děti to bohužel nezažívají. Jsou vezeni rodiči autem přímo před vchod, kolikrát doprovázené přímo do šatny. Nic takového tehdy neexistovalo.

Pamatuju si, jak jsem vybíhala z baráku a pospíchala ke škole. Cestou jsem potkávala spolužáky: Patrika, Jirku, Danu, Zdenku… široko daleko žádný dospělý. Kolikrát jsme si stačili ještě před vyučování pohrát, ukázat si malé otlučené hračky, takové akorát, aby se vešly do kapsy. O přestávkách je šlo měnit: autíčka za samolepky, samolepky za známky…

učitelka Eva Bejlková – všechny nás potrápila!!!

Všemu školnímu trápení jsme se teď zasmáli. Ano, škola nás pomučila, museli jsme číst jak když bičem mrská, učit se násobilku zpaměti, sedět s rukama za zády, hlásit se, o přestávkách se svačinou pochodovat po chodbách… Ano, kluci se prali, holky pištěly, ale všichni jsme to přežili a máme se rádi! Vzpomínky zůstaly krásné.

Lenka nádherně zpívala.

Martin a Olda skvěle malovali.

Simona úžasně cvičila.

Láďa už tehdy tvrdil, že bude zahradník a Pavel, že bude pracovat na železnici. Oběma se to splnilo!

Já osobně na školu nevzpomínám jako na něco zlého, i když se mi tam taky mockrát nechtělo. Ale těšila jsem se pokaždé na kamarády. Po vyučování jsme se scházeli na obyčejné ulici, hráli jsme vybiku, přebíhali silnice, šplhali po haldách hlíny u odstavného nádraží…

Zoufala jsem si z učení, ba dokonce ani na vysokou školu jsem kvůli tomu nešla! 🙂 Samozřejmě mě dnes mrzí, že jsem nestudovala například historii nebo dějiny umění… ale nakonec jsem se všelijakými kličkami dostala tam, kde je mi dobře. Do staré školy v Měčíně, která je dost velká na to, aby přivítala jak současné školáky tak ty bývalé. Moje spolužáky! S politováním jsme zjistili, že jeden z nás už chybí… Karel odešel měsíc před srazem.

Sraz byl plný emocí. I tu vybiku jsme si zahráli! Tak příště na shledanou!

Lenka a Tonda jsou kapitáni!
Pravidla se musí dodržovat! 🙂
zahráli jsme si u starého koupaliště – velikost hřiště si každý z nás představil 🙂
a stejně jsme si neřekli všechno…

Může se vám také líbit