Panebože, nikdy jsem si to neuměla představit. Vždyť uvnitř mé hlavy je mi tak zhruba dvaadvacet a nejspíš to tak zůstane až do smrti. Nepeču buchty, neluštím křížovky, nesleduju televizi. Dokonce ji ani nemám.

Nezajímám se o to, jak mají moje děti uklizené své příbytky, zda si rovnají boty v chodbě do řady, kolik vydělávají a kam peníze investují. Jsem ráda, že jsou samostatné a zdravé.

Ale najednou je tu vnouček Bruno a já jsem oficiálně opravdu babičkou! Jaký to je pocit? Zvláštní. Takové vnouče si nemusí dát žádnou práci, aby ho člověk miloval! Je a není to moje dítě. Podobá se svému otci, docela jasně v něm vidím malého Olivera a dokonce mého tátu, který už dávno není mezi námi.

Jsem ráda, že Bruno je v dokonalé péči svého táty a hlavně své maminky Míši, která je úžasně samostatná a dokonce je to ona, která občas hostí mě, babičku, místo toho, aby to bylo naopak. Je to vtipné. Snad jednou vnouček ocení, že jeho babička spravuje dům a ten ji pohltil. Prozatím ho tu nejvíc zajímají kočky, ale věřím, že jednoho dne, možná tu už nebudu, si v duchu řekne, hmmm, ten starobylý dům má kouzlo – a to díky babičce…