Moje máma! Jako dítě jsem ji zoufale milovala a uměla slzet dlouhé hodiny proto, že mám bez ní odjet na tábor. Měla jsem bizarní dětství, o tom žádná. Jako by mě kdosi už v raném dětství posadil na houpačku a divoce rozhoupal. Ještě pořád se se mnou nezastavila.
Máma byla krásná, byla vtipná, byla originální. K dokonalosti jí však chybělo jedno zásadní: dospět. Jak je možné, že i v osmdesáti letech se chovala jako pubertální dívka, je jedna ze záhad Vesmíru. Kdo tuhle vlastnost ocenil beze zbytku, byla její vnoučata. Děti mých sester a moje. Dohromady sedm holek a jeden kluk. Vnučka druhá v pořadí, tehdy tříletá, jí dala přezdívku: Ibka. Myšleno samozřejmě Rybka – jenže holčička tehdy neuměla vyslovit er, a mámě tak záhadná přezdívka zůstala po zbytek života.
Babiččině vyprávění se všichni řehtali z plna hrdla, její výstřední chování je bavilo, protože jen málokdy s ní zažili stejnou úzkost jako já v dětství – že se o sebe musím postarat sama, protože na mámu není spolehnutí.
Mí rodiče už tu dávno nejsou, ale vzpomínky na ně se rojí každý den. Milovala jsem je oba a nechápala jsem, proč je kolem nás pořád tolik povyku. Vnímala jsem, že na naši rodinu okolí hledí skrz prsty, občas jsem se styděla, občas jsem zuřila. Jako by okolí stále nechápalo, proč se tak děje – přitom důvod byl prostý…
Spletitou cestou jsem se stala spisovatelkou a hlavou mi stále častěji běžely myšlenky, že musím světu leccos vysvětlit. Covidová pandemie mě uzavřela v ledovém domě v Měčíně a mé procházky vedly pouze na hřbitov a zpátky. Mám – nemám? Mám to zapsat? Mám to prozradit? Dívala jsem se na fotku našich na hrobě a přemítala.
Vyhrál nutkavý pocit, že to zkrátka sepsat musím. Už proto, že takové příběhy člověk málokdy vymyslí, to umí napsat pouze život sám. Dlouhé měsíce lockdownu mi pomohly. Seděla jsem u kamen, na klíně notebook a psala jsem a psala. Když jsem vykroužila poslední tečku, zmateně jsem hleděla na text, který jsem tak živelně vychrlila. Má to hlavu a patu? S tím si autor nikdy není jistý, a proto je dobré zjistit, co si myslí druzí. Prvním, komu jsem si troufla rukopis zaslat, byla mladá knihovnice ve Varnsdorfu Vlaďka Janáčková. Známe se několik let, vím, že je chytrá a sečtělá – současně veselá a chápavá. Její reakce mě potěšila. Dlouho, předlouho jsem uvažovala, zda prozradit svým sestrám, co se chystám provést. Nakonec jsem zariskovala – překvapím je až knihou. Zastřelí mě? Zatratí? Sázela jsem na to, že jsou natolik moudré, že pochopí, proč jsem to udělala. Výběr nakladatelství jsem měla jasný: Argo. Nevydává hlouposti, má sympatické redaktorky a dobrý zvuk mezi čtenáři. Pokud se jim bude zdát rukopis zmatečný a nedobrý, docela jistě mě odmítnou a já vystřízlivím. Text se tak dostal do rukou profesionálům. A dobrá redaktorka – to je něco jako výhra v loterii. Nervozitu, že rukopis nestojí za nic, vystřídala úleva. Kniha půjde do tisku! A vlak se rozjel… už prostě nejde zastavit. Je to venku.
Mami, tati, Reni, Hani, věřte mi, psala jsem to s láskou.
Věřím, že se najdou čtenáři, které svým příběhem obohatím, potěším i pobavím. A máma má svůj originální pomník, který si dozajista zaslouží.
smutného rytíře z Údolí včel…
Všem děkuju za pochopení…