Poprvé jsem byla v divadle někdy v devíti letech. Šlo o jakousi pohádku, kam nás vzala učitelka ze základky. Nevím, co se hrálo, ale pamatuju si, že mi máma přiměla obléknout si modré vlněné pletené šaty, které příšerně kousaly, a v pase byly utažené šňůrkou se dvěma bambulemi. Tma za jevištěm mě fascinovala. Co se tam odehrává? Odkud herci přicházejí? Je představení pravda či ne? Už tehdy mi možná v hlavě uzrál nápad: budu mít vlastní divadlo!
Uplynulo neuvěřitelných 49 let a já to divadlo skutečně mám!
Když jsem v roce 2012 kupovala starou školu v Měčíně, přemýšlela jsem, co se stařičkou stodolou, která je za domem. Málokdo o ní věděl, protože z ulice není vidět. V dobách dávno minulých v ní jistě bývalo seno, sláma a koza či kráva, protože se v ní ukrývá poměrně bytelný klenutý chlívek. Byla ovšem na spadnutí, zdálo se, že drží jen silou vůle. Chvíli jsem se rozmýšlela, že ji strhneme a budeme tak mít aspoň prostor pro zasazení trávy a nějaký ten strom. Ale nakonec mě trklo: vždyť v tomhle prostoru jednou může být moje divadlo! A můj divadelní tábor, který už léta provozuju, bude mít vlastní scénu!
Práce to byla náramná. Kdo si jen trochu dovede představit, co obnáší rekonstrukce dvou set let starých domů, ví své. Přednost měla stará škola. Takže ve stodole, když se vyklidila a to bylo běsné (odpadky všeho druhu, kromě rezavých plechovek i dětské papírové pleny), postupně byla místem pro uschování materiálu: cihly, písek, cement, malta… až došlo konečně k tomu příjemnému: proměnit ji v divadelní scénu.
Naštěstí stodola byla vlastně situovaná tak dobře, že nebylo třeba složitých stavebních úprav: z mlatu šlo jednoduše vytvořit jeviště „přistavěním“ forbíny, tj. několika bytelných starých psacích stolů, které se pokryly kobercem, a proti ní postavit jednoduché bytelné „schody“ jako hlediště. Nebýt mého šikovného syna a mých skvělých přátel z Plzně, kteří se vždy nechají přemluvit, aby u mě vypouštěli duši a plnili moje nesnesitelná přání, asi bych se divadla nedočkala. Najednou tu stálo a volalo: „Opona!“
Ano, kde vzít sametovou oponu, to byl oříšek. Ale já mám opravdu dobré přátele a ti mají povětšinou zajímavá zaměstnání. Moje spolužačka ze základky Kateřina je všeuměl. Navíc žijící v Českém Krumlově, kde svého času tvořila nádherné kostýmy pro tamní Slavnosti rožmberské růže. Kdo jiný než ona by přijel den před začátkem divadelního tábora a celou noc pilně sešíval pruhy barevného sametu?
Všechno klaplo! Jeviště, hlediště, opona…. Jako třešnička na dortu je malá plastika, kterou mi věnovala moje bývalá šéfová Daniela Sýkorová z firmy SUMA z Prahy. Je z Podkrkonoší z půdy roubené chaloupky Čikvásky 17. Zřejmě ji vyrobil někdo z předků Tomáše Sýkory, manžela Daniely. V domě prý bydlelo i médium. Jak řekli: „…kdoví, třeba byla přítomna i komunikaci s mistry slova, kteří už s námi nejsou…“
Je to celé vlastně zázrak. Všem moc děkuju za pomoc, za pochopení a za odvahu věřit mým snům.