Svatba mého syna

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Dvouletý Oliver

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!

Oliver se svou Míšou