petrabraunova.cz

Co je to UNESCO?

Zkratku UNESCO zná nejspíš každý. Co ale přesně znamená? Během pandemie jsem se rozhodla spolu s výtvarnicí Barborou Brůnovou vytvořit komiks, který by to jednoduše vysvětlil – zejména dětem, pro které tvoříme nejraději.

Výlety s papouškem Rozárou poučí i pobaví :¨)

Tvorba námětů pro komiksy, obvykle průvodci městy či institucemi, je mou oblíbenou činností. Neumím však kreslit – proto je velmi důležitá spolupráce s výtvarníkem. Během mé spisovatelské dráhy jsem se dostala do tandemu s mnoha ilustrátory – obvykle nás svedlo dohromady nakladatelství – a nepsaným pravidlem je do jejich práce nemluvit. Však nikdo nemá rád, když mu někdo podsouvá svoje názory a rady, byť dobře míněné 🙂 Při tvorbě komiksu je však výtvarníkovi nutné svou představu předložit, vylíčit, co si na stránce představuju, a Barbora je naštěstí schopná moje návrhy přijmout a nakreslit. Moje výtvarné cítění je na štíru, vždy se snažím stránku, která se zrodí v mé hlavě, co nejlépe popsat. Pinkáme si emaily a vtipné je, že mi Barbora občas obratem odpoví „to se tam nevleze“ anebo „je tam ještě místo pro dvě bubliny“.

Barbora v akci!
Návrhy tužkou jdou upravovat snadno, horší je,
když si člověk vymyslí změnu ve chvíli, kdy je obrázek v barvě.

Barbora Brůnová je mladá maminka dvou malých rošťáků. Mateřskou si náležitě užívá a umí o ní svými obrázky bavit i ostatní – však mrkněte na její BBB ilustrace. Jednoho dne mi v životě zjevila a nabídla spolupráci. Její výtvarný styl je pro komiks jako dělaný, na svém kontě máme víc jak třicet papírových skládaček, které provází malé čtenáře různými městy, knihovnami, skanzeny nebo jim představují zajímavé osobnosti.

Obvykle pracujeme na zakázku, ale komiks Výlety s Rozárou je naším prvním soukromým projektem. Snad proto, že Barbora žije v nádherné Litomyšli a kolem zámku zapsaném na seznamu UNESCO chodí téměř denně, rozhodly jsme se začít právě tam.

V České republice máme krásná místa a ta, chráněná organizací UNESCO, by člověk skutečně měl vidět! Naším cílem je, aby si děti – ale i jejich rodiče – uvědomily, že cestování je zábavné, poznávaní rodné země je důležité a milovat svou zemi není fráze.

Komiks je k dostání nejen v Litomyšli, ale zasíláme poštou na objednávku, které přijímáme například na mé emailové adrese: petrabraunova@seznam.cz.

Hráli jsme R. U. R.

Ještě netušili, co je čeká!

Už bůhvíkolikátý rok, když se děti sjedou, cítím takové zvláštní pnutí. Povede se letošní ročník divadelního semináře, či ne? Kluci a holky samozřejmě netuší, co všechno se musí před jejich příjezdem připravit. A to nemluvím o zásobách jídla…

Letní divadelní seminář je moje každoroční desetidenní zkouška nervů, trpělivosti a lásky nejen k divadlu, ale zejména k dětem školou povinným.

Někdy v únoru – březnu se konečně rozhoduji, co budeme hrát. Nikdy nepochybuju o tom, že děti by něco nezvládly. Nesnáším větu „to nejde“. Proto pročítám mnoho divadelních her, ano, těch skutečných, které se hrají na profesionálních jevištích. Miluju divadlo, ale vždy cítím, že já bych něco udělala jinak. Logicky – lépe! 🙂 A děti jsou skvělým materiálem, na kterém si to zvláštní kouzlo můžu vyzkoušet. Divadlo je iluze, a jenom když jí divák uvěří, je dobrá.

Děti se na rozdíl od dospělých nebrání. Přijely vlastně na tábor, a to, že se bude „hrát divadlo“, berou jako jednu velkou bojovku.

První čtená – malí herci bývají zaskočení množstvím textu, ale nikdo,
kromě hereckého barda Tondy, nemá námitky 🙂
Každý má svou roli. Každý je důležitý. Evička z Varnsdorfu /vlevo/ chodí do druhé.

Čapkovu hru R.U.R. jsem brala jako výzvu. Děti určitě uvítají zahrát si na roboty a já se aspoň v duchu pustím do spolupráce s geniálním Čapkem, kterého miluju. Z celého srdce.

Jistě by pochopil, proč jsem role zkrátila a upravila, z dr. Gallena jsem udělala doktorku Gallovou… Zkrátka člověk musí pracovat s tím, co má. Tedy s dětmi od osmi do čtrnácti let, s počtem, který neodpovídá původnímu scénáři, hlavně co se týče pohlaví. Kluků bylo zkrátka málo.

Účastníci semináře jsou ze všech krajů republiky, zábavně se nám pak tříští přízvuky.
Eliška dorazila až z Českého Těšína.
O příběhu mluvíme hned první dny, role rozdám den třetí.
Bětka už tuší, že dr. Gallová je role víc než náročná.
Lindě jsem text služebné Nany nemusela nijak upravovat. Je na ni spoleh!
Kája přijela na tábor poprvé a hned vyfasovala hlavní roli.
Ale bojovnice za Ligu Humanity Helenka Gloryová pro ni byla jako vyšitá.

Baví mě sledovat, jak se děti postupně noří do textu, jak splývají s postavami, jak chápou oč jde, a jak se složitý text snadno učí. Čas letí jako splašený. Ale nejde jen o divadlo… je přece léto!

Tonda tu vypadá jako kapitán mužstva, ale jinak je to kluk lautr nesportovní! 🙂 Všimněte si těch pantoflí babičky Carmen Mayerové, v kterých chodil celých deset dnů.
praktikant Janek nikoho nešetřil
praktikantka Kája dávala přednost kytaře
Kája v akci
Lenka, jinak robotka Helena
Někdy by jim člověk zakroutil i krkem 🙂
odborník na vlaky všeho druhu: Tom ze Slap u Tábora

Zkouší se třikrát denně, dětem neodpustím ani písmeno. Nikdo nám nikdy nechce věřit, že jsme schopní nazkoušet divadelní hru za deset dnů! Občas to nechápu sama, ale je to tím, že na čerstvém vzduchu texty samy létají vzduchem a noří se dětem hluboce do paměti. Jedna hra střídá druhou, každý den je jiný, žádný rozvrh hodin ani budíček neexistují, vše se odehrává spontánně. A každý den se blížíme k prknům, která znamenají svět.

Helenka Gloryová alias Kája ze Žihle se s rolí prala statečně
broučci

Kdyby byl Čapek svědkem, jistě by tiše seděl v koutku sálu a napjatě sledoval, co mu s hrou R.U.R. provádíme. Po sto letech od premiéry jsme sice jistě uhnuli z cesty, kterou šel po jevišti on, ale Rossumovi universální roboti jsou stále stejní. Chtějí zničit lidstvo, které je vytvořilo, a které jim dalo postupně všechny lidské vlastnosti – tedy i touhu bořit a ničit. A děti je hrají s vervou.

Diskuse nad scénářem probíhají den co den, každý večer, dlouho do noci jsme všichni spolu: na hřišti, v mém velkém strašidelném domě, několik dní před premiérou pak na jevišti. Máme v Měčíně sál, který má krásnou oponu a hrdý nadpis: Měčín sobě. Snad plníme to, co si městečko předsevzalo, když starou stodolu, v které se sál nachází, zrekonstruovalo.

pandemie nás nezničí!
My jsme ti blázni, blázni z povolání….
důležité figury Čapkovy hry: Jára s Tondou
zkoušky ve stodole mají své kouzlo, a co teprve noční zkouška odvahy!

A pak je to najednou tady. Zkouška kostýmů.

Ředitel továrny R.U.R. Harry Domin, vědec inž. Fabry, stavitel Alquist a dr. Gallová

Zkoušky na jevišti. Nervy. Zmatek. Každému něco chybí. Záhadně se ztrácejí rekvizity, boty, láhve s vodou, klíče. Letos finále umocněné tím, že jsem musela do Klatov na druhé očkování. Vzala jsem tedy děti s sebou…tři dny před premiérou.

Na náměstí v Klatovech
Atrium Městské knihovny v Klatovech

Výlet do Klatov nás zdržel, děti logicky pobavil, mě doslova dorazil. Ani nevím, jak ten večer dopadl, udělalo se mi hůř než po prvním očkování, do toho všeho zmatku jsem ulehla – – – a děti byly zázračně tiché, shovívavé a laskavé.

Druhý den začal, jako by se nic nestalo. S vervou jsem se pustila do posledních příprav, světla, šňůry, klávesy, kostýmy… vše se stěhovalo do sálu. Pandemie ho zdecimovala jako všechny z nás. Uklízeli jsme, rovnali židle, zametali, zkoušeli jak o život. Generálka v sálu být nemohla – kdosi v Měčíně slavil svatbu a my do sálu nesměli! Ale co…. jsme přece ti blázni, banda kašparů a všechno se vejde na káru… Zkoušíme na trávě u starého koupaliště pod lesem.

poslední přípitek před útokem robotů
dopis, oznamující útok
roboti jdou za svým
a vítězí…

Svatba končí někdy k ránu, takže třepu rozepsalými kluky, vyráží pomáhat uklízet sál – – – je den premiéry! Přijedou rodiče, jistě zvědaví, co jim děti předvedou.

Prší.

Děti jsou schovaní v zákulisí, někdo si ještě drmolí text, většina zlobí a tahá za oponu… Dávám poslední pokyny. Divadlo není moje, ale vaše, nezkazte si ho, říkám už bůhvíkolikátým rokem. Je čas. Na rozloučení, na poslední poplácání po zádech a zlom vaz. V zákulisí je vedro, je to přece jen víc hospoda než divadelní prostředí. Všichni víte, co máte dělat, už je to jen na vás, odstrkuju dětské ručky, rozdám poslední pusy, odmítám poslouchat zoufalé volání o pomoc. Musím být zlá, to se nedá nic dělat! Ale vím, bezpečně vím, že se zase stane zázrak. Žádný strachy. Zamykám sál a jdu vítat rodiče.

Před čtvrtou hodinou už před sálem podupávají, nervózní, zvědaví. Vybírám do klobouku a připadám si jako kdysi, před dvěma sty lety. Možná jsem opravdu byla jednou z nich, z těch, kteří měli rozhrkaný vůz, chromou kobylu a pár starých odřených hadrů, kterým říkali kostýmy. Mám zvláštní pocit. Deset dnů je pryč. Stačila jsem těm šesti klukům a devíti holkám předat všechno, co umím? Dala jsem jim dostatečně podnětů, aby v budoucnu měli na co vzpomínat? Pochopili Čapka, pochopili, v čem spočívá kouzlo iluze? Nebo ten den, kdy se zanícením předvedli plnému vesnickému sálu Čapkovo drama, zapomenou? Kdo ví…

Premiéra R. U. R., Měčín, 11. července 2021 –
skvělý Honza Krám z Prahy jako poslední člověk na Zemi
Bravo!

Komu patří příkopy?

Nemyslím, že jsem jediná, koho štve nepořádek v přírodě. Bože, co je to za lidi, kteří odhodí do lesa pneumatiku nebo lednici? To už chce hodně velkou lhostejnost, je to pracné a musí to dělat lidé, kteří nedostali do vínku tu správnou dávku inteligence.

Ale mám za to, že lidé, co odhodí do příkopu kelímek od kafe, které si zakoupili cestou v některém fastfoodu, jsou lidé jiné kategorie. Jistě jsou lhostejní, ale obávám se, že nebudou hloupí. Prostě nechtějí mít v autě bordel, ani do chvíle, kdy zaparkují u svého domu. Vsadím se, že doma mají naklizeno, nedivila bych se, kdyby měli paní na úklid.

Příkopy jsou plné bordelu po celé republice. Chodívám je uklízet, obvykle s dětmi z mého divadelního spolku. Není to zbytečná práce, obzvlášť, když je nás víc a chodíme pravidelně.

Komu však patří příkopy u silnice? Kde je má vlastně uklízet? Dostává snad za to někdo peníze?

A ke komu patříte vy? Házíte věci z auta? Nebo chodíte uklízet? Chcete se přidat ke mně do klubu Přátelé příkopů? Napište mi! Jsem ochotná přijet i do vašeho okresu a pomoct vám. Myslím to vážně. Pište na petrabraunova@seznam.cz. Zajímá mě váš názor.

Cestou z Měčína směr Malinec

Bruno Braun

Mám ho! Vnoučka, chlapečka, broučka. Někdy v létě jsem se od syna dozvěděla, že je na cestě. Neuměla jsem si ho vůbec představit. Nová krev v rodině, miminko, pokračování mého Já smíchaného s krví všech příbuzných okolo. Je to skutečně zázrak.

5. ledna jsme ho přivítali na svět.

brouček Bruno Braun

Nenarodil se zrovna do šťastné doby, uprostřed pandemie, nejistoty a zmatku. Ale která doba je pro zrození nejvhodnější?

Jméno dostal po svém prastrýci Brunovi Šatoplechovi. Bratr mého táty byl prý moc hodný, jen malinko divoký, v patnácti jel bez dovolení pomáhat Pražanům při Pražském povstání v roce 1945… Se svým jmenovcem se minul v čase, ale kdo ví, odkud ho bude pozorovat :).

Přeju si, aby můj syn Oliver byl dobrým tátou, a jeho žena Míša dobrou mámou, aby ze synka vychoval laskavého člověka, pracovitého, spolehlivého a statečného. Je to příšerná práce, každý rodič to musí potvrdit, protože dítě obvykle chce dělat všechno po svém, a zlobení je přece nejzábavnější.

A já se moc těším, až chlapečka dostanu na hlídání, sem, do mého tajemného domu v Měčíně, budu ho pozorně sledovat, až se poprvé postaví na nožky a bude chtít vylézt na půdu, kde jsou desítky skrýší, a stovky zajímavých předmětů, hraček, šatů a knih které schovávám právě pro budoucí pokolení.

Bruno, ať se ti u nás líbí!

Bruno s rodiči 🙂

Můj rok 2020

Začalo to docela nevinně. Kulatý rok měl být plný radosti a štěstí. Ještě na samém začátku se několikrát sešel náš divadelní spolek, a příprava na Baladu pro banditu pokračovala.

V kroužku mám bezvadné děti a dobré zpěváky
Zkoušky v lese, který dětem měl navodit atmosféru Koločavy

K narozeninám jsem dostala příjemný dárek – několik dnů v Poděbradech. Kéž by člověk měl stále tolik času, aby mohl jen tak bloumat parkem, chodit na masáže, poslouchat hudbu a válet se ve vířivce 🙂

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Pár lidí dostalo chřipku, začalo se mluvit o chřipkové epidemii, zavírala jedna škola za druhou. Moje poslední akce byla v Čelákovicích u Prahy, měla být dvoudenní, ale na druhý den už byl vyhlášený nouzový stav… Tuším, že bylo 12. března…

Ale komiks pro Čelákovice byl představený publiku a věřím, že má i přes smutný start a malou propagaci dobrý ohlas!

Čelákovice

Nakonec jsem se rozstonala taky, kašlala jsem, až se mi mohly utrhnout plíce. Ale Covid v té době strašil kdesi v daleké Číně, málokdo věřil, s jakou silou vrazí k nám do Evropy. Jestli jsem měla či neměla onu obávanou chorobu asi nezjistím, ale po třech nedělích jsem se vzpamatovala. Přišla nabídka na komiks v Paskově. Není místo, které by nemělo zajímavý příběh! A tak jsme si s výtvarnicí Barborou Brůnovou zase pohrály a vznikla další skládačka pro děti.

Paskov

Konečně jsem se soustředila na dokončení knihy pro děti Eda se nedá. Měla jsem v plánu napsat crazy příběh o dítěti ze šoubyznysu, a s úskalími, které tento prostor má. Kdo se v tom prostředí nepohybuje, těžko uvěří. Nejsem takové dítě, ale jedno velmi dobře znám :).

Možná mají čtenáři pocit, že tak, jako žije Eda, se žít nedá. Ale dá 🙂

Že epidemie nabírá na obrátkách, že vir s názvem Covid 19 to myslí sakra vážně, že ho nesmíme brát na lehkou váhu, jsme se dozvídali postupně. A většina mých přátel to brala poctivě. Začínalo hezké jaro, zavřené školy a volno uvítala většina lidí. Je čas zabrzdit, poklidit doma, proč ne… Lidé začali šít roušky, i moje Máří zakoupila stroj a bavlněné látky s obrázky a šila a šila… Musím přiznat, že mi zpočátku přišlo, že se díváme na nějaké sci-fi, které se nás snad ani nemůže týkat… onemocnění a karantény začalo přibývat. Spočítala jsem finance a vzhledem k výši hypotéky jsem usoudila, že už nedokážu platit podnájem v Praze… a tak nastalo nečekané stěhování — že by definitivní přesun do Měčína? Však se to plánovala… nebo ne…?

Moje nejmilejší kamarádka z Měčína, sousedovic Barča
Když bude bída, není dobré vysadit brambory? 🙂
pampeliškový med

A jak tak běhám po baráku, a snažím se udělat to i to, a pak zase tamto… bác ho. Odnesla to pochroumaná noha a já se musela zastavit úplně 🙂 Položila jsem se na postel, nohu vyzula z boty a čtu si… „Mami, ty máš tak příšerně špinavé chodidlo!“ vyjekla Máří, která přijela na víkend. Kdyby mi noha tak příšerně nenatekla, možná bych tu drzou poznámku nechala plavat… ale chodidlo bylo skutečně tmavomodré a chirurg, ke kterému jsem dorazila až v pondělí, mě zrovna nepochválil… Ale přestat chodit? Copak to jde? Naučila jsem se skákat :)-

Na tyhle schody upozorňuji každou návštěvu 🙂

Z epidemie byla náhle pandemie. Svět zpanikařil. Já jsem poskakovala po domě a říkala si, že přece musím ten čas nějak využít? A tak jsem popoháněla řemeslníky, děti i kamarády, a začalo se dále rekonstruovat, rekonstruovat a rekonstruo…..

ten prima lustr jsme našli v Klatovech u popelnic
moje kreace v koupelně
Erb hraběte Františka Josefa z Wrtby

Situace byla taková, že jsme se stali nejposlušnějším národem v boji s Covidem — proto se rozhodlo, že se rozvolní veškeré zákazy. Lidé se radovali a já s nimi. Můžu uspořádat letní divadelní seminář! A vzhledem k tomu, že vznikly nové prostory, může být přímo v mém domě! A tak se finišovalo, uklízelo, já jezdila do Klatov na rehabilitaci, noha slibovala, že se zlepší a já budu zase normálně chodit… Jsem urputná asi ve všem, co dělám. Místnosti se brzy proměnily a já se těšila na ty malé dareby, které mi každým rokem zpestřují prázdniny!

A rozvolnění opatření mi přineslo i příjemné překvapení – svatbu mého syna Olivera… více píšu v samostatném příspěvku, tady si dovolím ukázat několik fotografií z jeho Velkého Dne. 🙂

Míša s Oliverem

Je to vážně zvláštní, když se dítě stane dospělým. Resp. když se moje dítě stane dospělým! 🙂 Ať jsou šťastní!

A pak už jsem se mohla soustředit na děti, které se ke mně začaly sjíždět, aby prožily desetidenní maraton, zakončený divadelní hrou! Na Baladu pro banditu jsme si netroufli, to chce mnohem delší přípravu, ale parodii na Šípkovou Růženku, hru Kam letí ten čáp? děti nazkoušely s přehledem. Ovace nejen od rodičů byly zasloužené.

Brambory vysázené s Barčou se hodily
Moje kamarádka Tereza Kostková přijela malé herce povzbudit před premiérou
Najdi Tondu 🙂
Dobré to bylo. Bravo!

A najednou byly pryč… Uf. Vždy mám radost, že jsou rodiče dojatí, děti zdravé a vzpomínky už jim nikdo nesebere.

Léto bylo, jako když vyšije, a moje cesta vedla kam jinam… než do Telče. Miluju ji!

Moje Houslistka.
A vychází Pírko! Kniha Vlasty Baránkové, na úpravě textu jsem se podílela já.

A je tu nový školní rok… a s ním přišlo hodně, ale hodně omezení. Covid si začal vybírat svou daň. Přibývá nemocných, bohužel lidé „s covidem“ i umírají. Po několika akcích ve školách, kde musíme mít roušky, všichni cítíme, že jde do tuhého…

literární dílny s rouškami… smutné a náročné
V knihovně v Kamenici nad Lipou – tohle je opravdu náhodné, holčička ani nevěřila, že jsem to já, autorka Emy a kouzelné knihy
Nádherná trofej z telčského vetešnictví

A doma zase kutíme. Kultivujeme dvoreček! Tady jednou bude stoleček, na stolečku hrneček… 🙂

A kutí se i na měčínském náměstí. Bohužel se mi nepodařilo prosadit park… ale bude tu parkoviště… Co na to říct?

Věřím, že jednou, možná za dalších sto let, tu budou samé květiny a stromy… auta se rozplynou v pekle

A tak čas plyne, republika a celý svět se uzavírá, vir řádí, prožíváme snad apokalypsu? Názory se různí, nálada se mění, v lidech to vře. Já jsem odevzdaně zase uvízla sama v domě, s kočkou Bibi. Bude líp!

Na podzim je tu jako v morně 🙂 Ale co… chtěla jsem se vrátit v čase? Chtěla.
čas štrůdlu

A pak už Vánoce… a Nový rok. A ten bude jaký? No přece dobrý!

Zemřela Kamila Moučková

U jedné z benzínek… na cestě za čtenáři.

Vlastně jsem si to nepřipouštěla. Představu, že by Kamila opravdu odešla. Ačkoli jsme spolu často a běžně mluvily o smrti, abychom smazaly tabu a mohly být zcela otevřené, nikdy jsem si to nechtěla představit. Myslím, že Kamilu velmi překvapilo, že přežila věk své maminky, 83 let, a smrt pro ni bylo pak něco abstraktního, co se jí možná nebude ani týkat. I mně postupem času přišla nesmrtelná.

Moje první setkání s Kamilou bylo pracovní. Dostala jsem nabídku nakladatelství Edice České televize na literární zpracování pořadu Barvy života. Kamila ten pořad vymyslela a několik let ho uváděla. Já, člověk bez televize, jsem nic takového netušila. Kamilino jméno jsem znala z tisku, ale velmi matně jsem si uvědomovala její postavení. V roce 68 mi byl jeden rok.

„Kamila je svérázná,“ dostala jsem informaci z redakce. „Ovšem sama požádala o někoho, kdo s ní daný materiál zpracuje do knihy. A tak jste mě napadla vy.“

Koho by to nepotěšilo. Redaktorka mi dala telefonní číslo, videokazety s pořadem a velmi málo času. Knihu chtěla mít zpracovanou do několika měsíců. Byl konec roku 2007. Aniž bych si prostudovala život ikony osmašedesátého, na číslo jsem zatelefonovala. Překvapil mě drsný hlas. Kamila na druhé straně prakticky ihned vyslovila pozvání k ní domů, aby to „odsejpalo“. Myslím, že jsme byly překvapené jedna druhou. Já tím, v jakém stylu Kamila žije, v bytě se starodávným nábytkem, mnoha originály na zdech, elegantními drobnostmi a zakonzervovaným vkusem první republiky. Pomalu mi docházelo, že žena v domácích šatech s mnoha náramky na předloktí, která mi téměř okamžitě dala klíče od bytu, nebude obyčejná.

Kamilu jistě překvapil můj outfit, resp. věci ze sekáče, které zdánlivě vůbec neladí, rozcuchané vlasy a omlácený notebook. Usadila mě do ušáku u okna svého obrovského bytu, uvařila kafe do modrobílého porcelánového hrnku s podšálkem, a zapálila si cigaretu. Než jsme se pustily do práce, povídaly jsme si. Brzy jsme přišly na neuvěřitelné shody.

Každá máme tři děti, dvě holky a jednoho kluka, se dvěma muži. Jsme rozvedené, podvedly nás největší kamarádky. Milujeme knihy, kterými každá máme obložené stěny. Jsme svéhlavé. Nesnášíme hlupáky a lenochy. Říkáme lidem pravdu a tím je dělíme na dvě skupiny: jedni nás obdivují, druzí nás nesnáší. Kamilino moderní myšlení mě fascinovalo. Jako by nás ani nedělilo čtyřicet let! Spřátelily jsme se. Docházela jsem k ní domů prakticky obden, dokola jsme si pouštěly videokazety s pořadem a vybíraly zajímavé osobnosti. Nebylo to lehké – některé už nežily. Kamila obdivovala jak rychle umím psát na stroji, mně zase fascinovalo, že ji nikdy nenacházím nenalíčenou, v běžných domácích hadrech, jako jsou trička a legíny. Kamila vždy měla domácí šaty, vždy měla uklizeno a vždy uměla naslouchat. Rukopis knihy Barvy života jsme odevzdaly včas.

Kniha vyšla v roce 2008, proběhl křest. S Kamilou jsem se rozloučila a poděkovala jí za spolupráci, v domnění, že přátelství, které nás pojilo, bylo ryze pracovní.

„A nechceš zapsat moje životní průšvihy?“ zeptala se Kamila. „Jak to myslíš?“ podivila jsem se, protože mi hned nedošlo, že docela vážně přemýšlí o vlastním životopisu.

„Nahoru a dolů, to by mohlo lidi bavit, ne?“ pousmála se. A tak jsme si plácly. „Klíče si nech,“ řekla. „Ale jestli to bude chtít někdo vydat?“

Napadlo mě se zeptat mladého progresivního nakladatele Tomáše, majitele nakladatelství 65. pole. „Životopis Kamily Moučkové?“ nadzdvihl obočí. „A to budeš umět napsat?“

Je pravda, že jsem do té doby psala výhradně knihy pro děti. Ale po několika měsících strávených s Kamilou jsem nepochybovala o tom, že její život, z kterého mi tu a tam leccos utrousila, zapíšu s dostatečnou invencí. Občas mi při jejím vyprávění přišlo, že snad není možné, aby se všechno „to absurdní a dramatické“ přihodilo ve skutečnosti. I od Tomáše jsme dostali šibeniční termín – chtěl dostat knihu na vánoční trh.

A tak jsem znovu trávila mnoho podvečerů a večerů v temné ulici nedaleko Revoluční ulice v Praze, v plyšovém křesle u okna, vypila jsem desítky šálků kávy a ťukala a ťukala. Občas nás vyrušil můj mobil, to když volalo některé moje dítě, chtělo vědět, jaké i/y se píše ve slově vitrína anebo jestli se knedlíky hážou do horké nebo studené vody… Moje zlaté děti. Nechávaly mě odjakživa pracovat a dokázaly se o sebe postarat. Chodívala jsem domů pozdě, do noci jsem ještě ladila texty, abych je druhý den Kamile přinášela k autorizaci. Kluci v nakladatelství byli spokojeni, obzvlášť po večírku u Kamily, kde víno teklo proudem a do noci se ozýval Kamilin chraplavý smích… Některé historky, které nám vyprávěla, se publikovat nedaly. A my se rozhodly pro seriózní knihu, žádný bulvár. Kamilina upřímnost rukopisu dávala třeskuté emoce, které jsem občas musela polykat spolu s kávou, abych vůbec mohla psát.

A pak došlo na několik krabic fotografií, které Kamila snesla ze skříně a vysypala na zem. Mnoho cenných, nikde neviděných fotek. Ráj pro grafikovo oko.

Dokončení knihy provázely nervy, aby se nejen „líbila“, ale aby čtenáři věřili, že ten život se skutečně takhle odehrál! Kamila rozhodla že rukopis nechá přečíst Jiřce. Jiřina Šiklová, prakticky sousedka a Kamilina letitá přítelkyně, si rukopis skutečně přečetla a velmi kladně ohodnotila. Spadl mi kámen ze srdce.

Po odevzdání rukopisu jsem jí vracela klíče od bytu. Loučily jsme se s úsměvem. Ani ne za týden mi však volala: „Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe, a teď mi chybíš.“

A já pochopila, že to, co nás k sobě přivedlo, a sice práce, nás semklo víc, než jsem já osobně předpokládala. Začala jsem Kamilu navštěvovat jen tak, což mi přišlo hrozně zvláštní, ale o to víc zábavné. Brala mě na koncerty a do divadla, protože byla členkou poroty Thalie a já jí vděčně dělala doprovod. A pak začaly chodit kladné ohlasy na knihu a přišla první pozvánka na společné čtení. To byla výzva! A pak se s besedami roztrhl pytel. Ani neumím říct, kolik jsme jich za těch třináct let, co jsme se znaly, absolvovaly. Lidé Kamilu vždy vítali potleskem, měli dojaté oči, předávali jí dárky, květiny a dopisy. Byla pro ně živým symbolem jedné epochy a byli na ni hrdí. Sklízely jsme úspěch, dlouho, předlouho. Kniha se vyprodala, i její dotisk, takže sedm tisíc kusů knihy leží kdesi v knihovnách, pokud se jich lidé nezbavili jinak – kdo ví. Ale vzpomínka na Kamilu Moučkovou, ženu s ocelovými nervy, jistě zůstane. „Neblbni, jsem úplně normální, nervy mám jako každý,“ bránila se. „Nejsem žádná lvice.“ A proto naše kniha dostala tenhle název…. Nejsem žádná lvice.

Měla jsem ji ráda. Byla chytrá. Byla hodná. Byla štědrá. Nesoudila! Nikdy a nikoho.

A teď je pryč. Kamila – lvice. Odešla. Zemřela. Zmizela. Mám chuť křičet do nebes. Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe a teď mi chybíš!

S Kamilou ve Slavkově

Svatba mého syna

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Dvouletý Oliver

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!

Oliver se svou Míšou

Hra na divadlo aneb Proč pořádám letní semináře…

Mockrát už jsem říkala, proč mám ráda děti. Jsou zábavné, jsou prvoplánové, smějí se anebo brečí, a to umí vystřídat během minuty. Jsou zvídavé, jsou průhledné, jsou přátelské. A všechny jsou krásné. Neznám ošklivé dítě. Je fascinující s nimi pracovat, pokud chtějí.

Jeden z prvních ročníků v Horažďovicích
A jeden z posledních, foto z Horažďovického zámeckého parku.

Už jako malá jsem si usmyslila, že budu vedoucí nějakého kroužku. Jsem hravá, dětský svět je mi bližší než ten dospělý. Chodívala jsem do „pionýra“. Nikdy jsem neregistrovala, že by naše lítání po lese, spaní pod širákem a zapalování ohňů nějak souviselo s politikou a odmítám to dodnes. Byli jsme dobrá parta, spolužáci ze třídy, a vedl nás jakýsi černooký Jožka, vůbec netuším, kde se objevil. Podnikal s námi akce, za které by v současnosti schytal doživotní zákaz komunikace s dětmi :). Byl báječný. Bylo nám 9 – 10 let a zažívali jsme skutečná dobrodružství. Víkend co víkend nás brával na neznámá místa v lese, bůhvíkolik kilometrů za Prahou, vařili jsme si sami na ohni, který jsme udržovali do rána, a kolem kterého jsme spali zabalení v dekách, na které ráno usedala jinovatka… Vykládal nám historky, z kterých vstávaly vlasy na hlavě, lezli jsme po skalách a denně jsme našlapali desítky kilometrů. V neděli nás vracel utrmácené a špinavé rodičům, kteří byli natolik rozumní, že nám nic nezakazovali.

Když byly moje děti malé, bavila jsem je podobně. Na výlety jsem brala i děti kamarádů. V létě jsem na různých společných akcích s přáteli a jejich dětmi často vymyslela „dětské divadlo“ nebo jiné „hraní“. S amatérskou kamerou jsem natočila dva „filmy“, v kterých účinkují moje děti a ratolesti mých přátel. Zkrátka jsem se pořád motala mezi prťaty, až ve mně uzrál nápad na skutečnou organizovanou akci, na kterou pozvu docela cizí děti – pokud budou chtít, a zkusíme hrát na opravdovém jevišti.

A tak se zrodil nápad na Dětský literárně-dramatický seminář. Hledala jsem prostory, kde bych mohla se skupinou cca 15 – 20 dětí podniknout něco poloprofesionální – ačkoli jsem divadlo ani dramatickou výchovu v životě nestudovala.

Bubeník Štěpánek přijel až z Havířova

Mám ekonomické vzdělání, k divadlu stále přistupuju jako amatér – ale miluju ho natolik, že některá představení vídám několikrát – abych porovnala vývoj. A pokaždé mě napadá, jak bych hru zrežírovala já – s dospělými bych si netroufla, ale s dětmi ano.

Náš milý Vodník Janek
a znovu Janek..
se svou vyvolenou…

První seminář se konal v Hradci Králové jako příměstský tábor. Je to už hodně dávno, ale přesto si vybavím skupinku hradeckých kluků a holek, které moje divadelní hra „Čest, sláva a bohatství“ pobavila a předvedli ji publiku – svým rodičům – na letní scéně hradeckého divadla. Následovalo desetiletí, kdy akce „letní divadelní seminář“ probíhaly v Horažďovicích. Deset prima zábavných let s divadelními hrami jako Noc na Karlštejně, Krysař, Divadlo poezie… nelžu!

Letos poprvé – a to díky pandemii – se mi podařilo zvelebit dostatečné prostory v mém domě v Měčíně, aby se tu mohl konat první ročník Hry na divadlo :). Přijelo 17 dětí – z nichž některé jsou mými „starými dobrými známými“, neviděli jsme se poprvé a máme za sebou už několik seminářů.

Nazkoušet mou vlastní parodii Kam letí ten čáp nebylo úplně jednoduché – zvlášť proto, že se vynořily nečekané překážky – bylo příšerné vedro a některé děti, které zvolna přestávají být dětmi – začaly stávkovat …. 🙂 Když je v kolektivu jedno takové dítě, není to velký problém, ale když se vytvoří celá skupinka neohrožených třináctiletých, těžko se s nimi „bojuje“. Mladší děti byly na rozpacích, chtěly hrát, chtěly se bavit, a já se chtě nechtě dostala do role nekompromisního Napoleona, který musel zvítězit. Nikomu to nepřeju. Ufff. 🙂

Boj bez vítěze a poraženého nebyl úplně příjemný, ale dokázali jsme téměř nemožné – představení bylo náramné, což můžou dosvědčit reakce dojatých diváků… .:) A nakonec i ti, kteří divadlo bojkotovali, uznali, že bez zkoušek to zkrátka nejde, a ve finále na sebe byli pyšní.

A já pevně věřím, že další ročník proběhne zase v klidu, že se přihlásí hravé děti, které Hra na divadlo bude bavit budou ochotné vydržet martýrium, které provází zkoušky, ať je vedro či prší. Nový ročník vyhlásím 15. ledna 2021 a vezmu prvních 15 dětí – ať žije spravedlnost!

Najdi Tondu 🙂

Co způsobila pandemie

Nečtu sci-fi ani se nedívám na katastrofické filmy o konci planety Země…. a proto jsem dlouho nemohla uvěřit, že nám lidem opravdu hrozí nebezpečí. Akce se rušily, jedna za druhou, až mi došlo, že situace je vážná. Chvilku mě postihla panika. Co teď? Pomřeme tu jako mouchy? Naštěstí zvítězilo moje racionální Já.

Není práce, zavírají se školy, knihkupectví – nebudou peníze. Nejsem milionář, naspořeno nemám víc než obvyklý průměr…. proto jsem se rozhodla jednat rychle.

Vzhledem k vysoké hypotéce na rekonstrukci, jejíž splátky mi zřejmě nikdo neodpustí, musím opustit pronajatou garsonku v Praze a zůstat v domě v Měčíně, dokud se situace nezmění.

Můj čarokrásný dům! Má kouzlo, za které může jen a jen Minulost. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé byli více trpěliví, měli rádi krásno a dali si práci s vytvořením čehokoli.

Málokdo mi věří, že nemám pocit, že je můj, ale že jsem jen nějaký „správce“, který má dohlídnout na to, aby sloužil dětem – tak jako dříve. Práce je tu jako na kostele – možná víc.

Byl začátek března… zima. A mě napadlo, že díky času, času!, který najednou mám, přemluvím řemeslníky, kteří možná taky kvůli pandemii mají program obrácený vzhůru nohama, a spravíme další místnosti. Konkrétně dvě v přízemí, které budou sloužit jako kuchyň a koupelna. A tak se neskutečně rozbité prostory začaly proměňovat. Proměna je to neskutečná, nesmírně pracná, téměř zázračná.

A ve mně uzrála myšlenka, předběhnout čas, a uspořádat v Měčíně 1. divadelní seminář, který už jedenáctým nebo dvanáctým? rokem konám /konala jsem/ v pronajatých prostorách v Horažďovicích.

Mám štěstí na velmi šikovné řemeslníky, kterých je jako šafránu, a výsledek je neuvěřitelný.

Proto jsem rozhodla o změně, rodiče nic nenamítali, a v polovině srpna se tu sjela skupinka 17 dětí, s kterými jsme nazkoušeli divadelní hru Kam letí ten čáp… ale o tom v dalším článku.

Mí rodiče… táta se domu vůbec nedožil, mamka nebyla nadšená…. 🙂

Honza

Noc s Andersenem, Brtnice 2009

Honzu Plevu, syna knihovnice z městečka Brtnice u Jihlavy, jsem poznala při akci Noc s Andersenem v roce 2009. Přijela jsem tehdy s dcerami Johankou a Máří a Noc jsme si všichni užili. Probíhala nejen v knihovně, ale i v podivuhodném prostředí zdejšího zámku.

Miluju děti, mám ráda i mládež, která zatím neví, co se sebou a podle toho se chová. S mými dětmi, obzvláště dcerami, jsem si během dospívání užila. Honzík mi byl okamžitě blízký, protože stejně jako moje Máří, byl zvláštní. Takové to průzračné křišťálové dítě, které se na svět dívá s otevřenýma očima a úsměvem, protože nepředpokládá, že by ho svět zradil. Honza se stal mým „čtenářským dítětem“, které se čas od času ozvalo, i když vyrostl.

Kdykoli jsem s ním mluvila, napadlo mě, co s takovým ryzím člověkem bude? Že to nebude mít lehké, mě napadlo pokaždé, když jsme si povídali o životě, o práci, o holkách, o budoucnosti. Říkala jsem si, kdo a jak a kdy ho obehraje, kdo zneužije jeho dobroty, poctivosti a lásky.

Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude Osud sám.

Asi nemá cenu popisovat, co, kdy a jak se stalo. Ale dopis, který mi přišel na podzim loňského roku, mi vyrazil dech.

Honza přišel o obě nohy.

Úrazy se dějí dnes a denně. Vesmír se rozpíná jen kvůli lidskému trápení. Honza přežil, snad díky vrozené lásce a víře k životu. Logicky teď potřebuje pomoct, aby mohl fungovat, aby mohl dál rozdávat radost lidem, které o ní mají pochybnosti. Starostka města Brtnice vypsala veřejnou sbírku, se všemi úředními náležitostmi. Dovoluji si tu uvést transparentní číslo účtu, na který můžete přispět do konce června 2020. Vím, jak je obtížné přesvědčit společnost, aby poskytla pomoc člověku, kterého nezná. Veřejné sbírky se sypou na naši hlavu den co den. Věřte, prosím, že tahle prosba má opodstatnění, a já vám ze srdce děkuji za každou korunu, kterou zašlete.

2101718643/2010

Honza po operaci, podzim 2019