Měl by tu být možná podtitul „A proč pořádám dětské divadelní tábory“ . Samozřejmě to spolu souvisí. Miluju divadlo a děti všeho druhu, a proto pro ně pořádám divadelní tábory. Jelikož jsem nepořádná, neumím říct, kolikátým rokem už část léta věnuji klukům a holkám, které s divadlem koketují. Bude to možná víc jak patnáct let?
Někdy v únoru už začínám přemýšlet o scénáři. Baví mě hrát klasiku. Ač se to zdá nemožné, děti jsou schopné zrealizovat moje plány, které se většině dospělých zdají krkolomné. Letos jsem si dopřála mít na jevišti Nikolu Šuhaje, Eržiku i Derbaka. Olbrachtova balada o loupežníkovi z Koločavy není nijak „dětská“, ale to nebylo ani loňské R.U.R. a předloňská Noc na Karlštejně. Jednoduše upravím texty a scénář píšu dětem na tělo, v duchu se omlouvám autorům her, kteří by ale jistě pochopili, proč to dělám. Vidím totiž před sebou malé herce, většinu jich znám, jezdí za mnou opakovaně.
Není malých rolí a není malé dítě, které by roli nezvládlo. Jasně, stane se, že před vystoupením zpanikaří, spíná ručky a se slzami v očích mě prosí, ať ho nechám v zákulisí. Jenže já umím být ras. Vím totiž, že by ho promarněná dvoutýdenní práce v zákulisí zabolela mnohem víc než ona děsuplná chvilka před začátkem. Umím se zatvářit tak, že mě prozatím každý capart poslechl. S bušícím srdcem zůstal za oponou a čekal na svou chvíli slávy. A dočkal se!
Ovace bývají ohromné. Občas si říkám, že bych místo dětí na jevišti měla fotit plačící rodiče v hledišti. Možná ta hodina představení je to, proč ony tábory dělám. Najednou totiž nevidím partičku nesourodých školáků, kteří ke mně přijeli trávit část prázdnin, ale skutečné literární hrdiny. A hlavně moje představa dostává jasné obrysy, už to není jen popsaný list papíru, ale slyším vítr a zurčení vody v potoku, bosé dětské nohy nepobíhají po dřevěných prknech, ale po trávě… Miluju iluze.
Takže proč miluju děti? Umí se skvěle přizpůsobit. Nevadí jim vlastní ani cizí nepořádek. Nevnímají, že nejsou umytá okna a chybí dveře do kuchyně. Dostávají zdravý hlad a jí, co jim uvařím. Ti dva, co to nedokážou, polykají mlčky suchý chleba. Umí pochodovat v dešti.
Děti se umí smát, i když není čemu. Nasbírat ostružiny a zhltnout koláč, i když jsem ho zapomněla pocukrovat. Pochopit, že divadlo potřebuje řád, aby iluze byla dokonalá. Umí naslouchat příběhům a věřit jim.
Panebože, nikdy jsem si to neuměla představit. Vždyť uvnitř mé hlavy je mi tak zhruba dvaadvacet a nejspíš to tak zůstane až do smrti. Nepeču buchty, neluštím křížovky, nesleduju televizi. Dokonce ji ani nemám.
Nezajímám se o to, jak mají moje děti uklizené své příbytky, zda si rovnají boty v chodbě do řady, kolik vydělávají a kam peníze investují. Jsem ráda, že jsou samostatné a zdravé.
Ale najednou je tu vnouček Bruno a já jsem oficiálně opravdu babičkou! Jaký to je pocit? Zvláštní. Takové vnouče si nemusí dát žádnou práci, aby ho člověk miloval! Je a není to moje dítě. Podobá se svému otci, docela jasně v něm vidím malého Olivera a dokonce mého tátu, který už dávno není mezi námi.
Jsem ráda, že Bruno je v dokonalé péči svého táty a hlavně své maminky Míši, která je úžasně samostatná a dokonce je to ona, která občas hostí mě, babičku, místo toho, aby to bylo naopak. Je to vtipné. Snad jednou vnouček ocení, že jeho babička spravuje dům a ten ji pohltil. Prozatím ho tu nejvíc zajímají kočky, ale věřím, že jednoho dne, možná tu už nebudu, si v duchu řekne, hmmm, ten starobylý dům má kouzlo – a to díky babičce…
„Mami, hlavně nepiš o mně!“ říkávala mi moje prostřední dcera Máří, dokud byla malá. A tak vycházely knihy inspirované jejími sourozenci: Oliverem a Johankou. Po šesti titulech, které během let vyšly postupně v edici První, Druhé a Třetí čtení v nakladatelství Albatros, a které vyprávěly příhody ze života těch dvou, se Máří zničeho nic zeptala: „Mami! A kdy napíšeš knihu o mně?“
A tak jsem zapřemýšlela. Máří, Maruška, moje prostřední. Můj kouzelný andílek, který se odmalička usmíval od ucha k uchu, valil modrá kukadla a udivoval přítomné podivnými nápady a kuriózními prohlášeními.
Vyprávět bych toho mohla hodně. Například historku, kdy se ve škole učili psát rozkazovací věty a používat vykřičník. Paní učitelka na konci hodiny vyzvala děti, aby samy takovou rozkazovací větu vymyslely. A desetiletá Máří vykroužila pečlivě na papír: NEHÁZEJTE KAMENY NA DNO PROPASTI, MOHLI BYSTE UBLÍŽIT LIDEM NA DNĚ PROPASTI!
Nápadů, co psát, bylo dost, ale zvítězila vzpomínka na její slohovou práci ve třetí třídě. Po vyprávění paní učitelky, v kterém několikrát opakovala, jak je důležité zdraví, měli děti zapsat, cože je na světě nejdůležitější? A co myslíte… moje holčička se zamyslela a napsala větu, kterou jsem použila jako název nové knihy. Protože takové kouzelné jablko… s tím se dají dělat věci!
Kniha vyšla o Vánocích a pokud vám přijde fotka ze Štědrého dne smutná, je to tím, že Máří byla nemocná a takový nečekaný dárek od maminky člověka dojme, že?
Zkratku UNESCO zná nejspíš každý. Co ale přesně znamená? Během pandemie jsem se rozhodla spolu s výtvarnicí Barborou Brůnovou vytvořit komiks, který by to jednoduše vysvětlil – zejména dětem, pro které tvoříme nejraději.
Tvorba námětů pro komiksy, obvykle průvodci městy či institucemi, je mou oblíbenou činností. Neumím však kreslit – proto je velmi důležitá spolupráce s výtvarníkem. Během mé spisovatelské dráhy jsem se dostala do tandemu s mnoha ilustrátory – obvykle nás svedlo dohromady nakladatelství – a nepsaným pravidlem je do jejich práce nemluvit. Však nikdo nemá rád, když mu někdo podsouvá svoje názory a rady, byť dobře míněné 🙂 Při tvorbě komiksu je však výtvarníkovi nutné svou představu předložit, vylíčit, co si na stránce představuju, a Barbora je naštěstí schopná moje návrhy přijmout a nakreslit. Moje výtvarné cítění je na štíru, vždy se snažím stránku, která se zrodí v mé hlavě, co nejlépe popsat. Pinkáme si emaily a vtipné je, že mi Barbora občas obratem odpoví „to se tam nevleze“ anebo „je tam ještě místo pro dvě bubliny“.
Barbora Brůnová je mladá maminka dvou malých rošťáků. Mateřskou si náležitě užívá a umí o ní svými obrázky bavit i ostatní – však mrkněte na její BBB ilustrace. Jednoho dne mi v životě zjevila a nabídla spolupráci. Její výtvarný styl je pro komiks jako dělaný, na svém kontě máme víc jak třicet papírových skládaček, které provází malé čtenáře různými městy, knihovnami, skanzeny nebo jim představují zajímavé osobnosti.
Obvykle pracujeme na zakázku, ale komiks Výlety s Rozárou je naším prvním soukromým projektem. Snad proto, že Barbora žije v nádherné Litomyšli a kolem zámku zapsaném na seznamu UNESCO chodí téměř denně, rozhodly jsme se začít právě tam.
V České republice máme krásná místa a ta, chráněná organizací UNESCO, by člověk skutečně měl vidět! Naším cílem je, aby si děti – ale i jejich rodiče – uvědomily, že cestování je zábavné, poznávaní rodné země je důležité a milovat svou zemi není fráze.
Komiks je k dostání nejen v Litomyšli, ale zasíláme poštou na objednávku, které přijímáme například na mé emailové adrese: petrabraunova@seznam.cz.
Už bůhvíkolikátý rok, když se děti sjedou, cítím takové zvláštní pnutí. Povede se letošní ročník divadelního semináře, či ne? Kluci a holky samozřejmě netuší, co všechno se musí před jejich příjezdem připravit. A to nemluvím o zásobách jídla…
Letní divadelní seminář je moje každoroční desetidenní zkouška nervů, trpělivosti a lásky nejen k divadlu, ale zejména k dětem školou povinným.
Někdy v únoru – březnu se konečně rozhoduji, co budeme hrát. Nikdy nepochybuju o tom, že děti by něco nezvládly. Nesnáším větu „to nejde“. Proto pročítám mnoho divadelních her, ano, těch skutečných, které se hrají na profesionálních jevištích. Miluju divadlo, ale vždy cítím, že já bych něco udělala jinak. Logicky – lépe! 🙂 A děti jsou skvělým materiálem, na kterém si to zvláštní kouzlo můžu vyzkoušet. Divadlo je iluze, a jenom když jí divák uvěří, je dobrá.
Děti se na rozdíl od dospělých nebrání. Přijely vlastně na tábor, a to, že se bude „hrát divadlo“, berou jako jednu velkou bojovku.
Čapkovu hru R.U.R. jsem brala jako výzvu. Děti určitě uvítají zahrát si na roboty a já se aspoň v duchu pustím do spolupráce s geniálním Čapkem, kterého miluju. Z celého srdce.
Jistě by pochopil, proč jsem role zkrátila a upravila, z dr. Gallena jsem udělala doktorku Gallovou… Zkrátka člověk musí pracovat s tím, co má. Tedy s dětmi od osmi do čtrnácti let, s počtem, který neodpovídá původnímu scénáři, hlavně co se týče pohlaví. Kluků bylo zkrátka málo.
Baví mě sledovat, jak se děti postupně noří do textu, jak splývají s postavami, jak chápou oč jde, a jak se složitý text snadno učí. Čas letí jako splašený. Ale nejde jen o divadlo… je přece léto!
Zkouší se třikrát denně, dětem neodpustím ani písmeno. Nikdo nám nikdy nechce věřit, že jsme schopní nazkoušet divadelní hru za deset dnů! Občas to nechápu sama, ale je to tím, že na čerstvém vzduchu texty samy létají vzduchem a noří se dětem hluboce do paměti. Jedna hra střídá druhou, každý den je jiný, žádný rozvrh hodin ani budíček neexistují, vše se odehrává spontánně. A každý den se blížíme k prknům, která znamenají svět.
Kdyby byl Čapek svědkem, jistě by tiše seděl v koutku sálu a napjatě sledoval, co mu s hrou R.U.R. provádíme. Po sto letech od premiéry jsme sice jistě uhnuli z cesty, kterou šel po jevišti on, ale Rossumovi universální roboti jsou stále stejní. Chtějí zničit lidstvo, které je vytvořilo, a které jim dalo postupně všechny lidské vlastnosti – tedy i touhu bořit a ničit. A děti je hrají s vervou.
Diskuse nad scénářem probíhají den co den, každý večer, dlouho do noci jsme všichni spolu: na hřišti, v mém velkém strašidelném domě, několik dní před premiérou pak na jevišti. Máme v Měčíně sál, který má krásnou oponu a hrdý nadpis: Měčín sobě. Snad plníme to, co si městečko předsevzalo, když starou stodolu, v které se sál nachází, zrekonstruovalo.
A pak je to najednou tady. Zkouška kostýmů.
Zkoušky na jevišti. Nervy. Zmatek. Každému něco chybí. Záhadně se ztrácejí rekvizity, boty, láhve s vodou, klíče. Letos finále umocněné tím, že jsem musela do Klatov na druhé očkování. Vzala jsem tedy děti s sebou…tři dny před premiérou.
Výlet do Klatov nás zdržel, děti logicky pobavil, mě doslova dorazil. Ani nevím, jak ten večer dopadl, udělalo se mi hůř než po prvním očkování, do toho všeho zmatku jsem ulehla – – – a děti byly zázračně tiché, shovívavé a laskavé.
Druhý den začal, jako by se nic nestalo. S vervou jsem se pustila do posledních příprav, světla, šňůry, klávesy, kostýmy… vše se stěhovalo do sálu. Pandemie ho zdecimovala jako všechny z nás. Uklízeli jsme, rovnali židle, zametali, zkoušeli jak o život. Generálka v sálu být nemohla – kdosi v Měčíně slavil svatbu a my do sálu nesměli! Ale co…. jsme přece ti blázni, banda kašparů a všechno se vejde na káru… Zkoušíme na trávě u starého koupaliště pod lesem.
Svatba končí někdy k ránu, takže třepu rozepsalými kluky, vyráží pomáhat uklízet sál – – – je den premiéry! Přijedou rodiče, jistě zvědaví, co jim děti předvedou.
Prší.
Děti jsou schovaní v zákulisí, někdo si ještě drmolí text, většina zlobí a tahá za oponu… Dávám poslední pokyny. Divadlo není moje, ale vaše, nezkazte si ho, říkám už bůhvíkolikátým rokem. Je čas. Na rozloučení, na poslední poplácání po zádech a zlom vaz. V zákulisí je vedro, je to přece jen víc hospoda než divadelní prostředí. Všichni víte, co máte dělat, už je to jen na vás, odstrkuju dětské ručky, rozdám poslední pusy, odmítám poslouchat zoufalé volání o pomoc. Musím být zlá, to se nedá nic dělat! Ale vím, bezpečně vím, že se zase stane zázrak. Žádný strachy. Zamykám sál a jdu vítat rodiče.
Před čtvrtou hodinou už před sálem podupávají, nervózní, zvědaví. Vybírám do klobouku a připadám si jako kdysi, před dvěma sty lety. Možná jsem opravdu byla jednou z nich, z těch, kteří měli rozhrkaný vůz, chromou kobylu a pár starých odřených hadrů, kterým říkali kostýmy. Mám zvláštní pocit. Deset dnů je pryč. Stačila jsem těm šesti klukům a devíti holkám předat všechno, co umím? Dala jsem jim dostatečně podnětů, aby v budoucnu měli na co vzpomínat? Pochopili Čapka, pochopili, v čem spočívá kouzlo iluze? Nebo ten den, kdy se zanícením předvedli plnému vesnickému sálu Čapkovo drama, zapomenou? Kdo ví…
Nemyslím, že jsem jediná, koho štve nepořádek v přírodě. Bože, co je to za lidi, kteří odhodí do lesa pneumatiku nebo lednici? To už chce hodně velkou lhostejnost, je to pracné a musí to dělat lidé, kteří nedostali do vínku tu správnou dávku inteligence.
Ale mám za to, že lidé, co odhodí do příkopu kelímek od kafe, které si zakoupili cestou v některém fastfoodu, jsou lidé jiné kategorie. Jistě jsou lhostejní, ale obávám se, že nebudou hloupí. Prostě nechtějí mít v autě bordel, ani do chvíle, kdy zaparkují u svého domu. Vsadím se, že doma mají naklizeno, nedivila bych se, kdyby měli paní na úklid.
Příkopy jsou plné bordelu po celé republice. Chodívám je uklízet, obvykle s dětmi z mého divadelního spolku. Není to zbytečná práce, obzvlášť, když je nás víc a chodíme pravidelně.
Komu však patří příkopy u silnice? Kde je má vlastně uklízet? Dostává snad za to někdo peníze?
A ke komu patříte vy? Házíte věci z auta? Nebo chodíte uklízet? Chcete se přidat ke mně do klubu Přátelé příkopů? Napište mi! Jsem ochotná přijet i do vašeho okresu a pomoct vám. Myslím to vážně. Pište na petrabraunova@seznam.cz. Zajímá mě váš názor.
Mám ho! Vnoučka, chlapečka, broučka. Někdy v létě jsem se od syna dozvěděla, že je na cestě. Neuměla jsem si ho vůbec představit. Nová krev v rodině, miminko, pokračování mého Já smíchaného s krví všech příbuzných okolo. Je to skutečně zázrak.
5. ledna jsme ho přivítali na svět.
Nenarodil se zrovna do šťastné doby, uprostřed pandemie, nejistoty a zmatku. Ale která doba je pro zrození nejvhodnější?
Jméno dostal po svém prastrýci Brunovi Šatoplechovi. Bratr mého táty byl prý moc hodný, jen malinko divoký, v patnácti jel bez dovolení pomáhat Pražanům při Pražském povstání v roce 1945… Se svým jmenovcem se minul v čase, ale kdo ví, odkud ho bude pozorovat :).
Přeju si, aby můj syn Oliver byl dobrým tátou, a jeho žena Míša dobrou mámou, aby ze synka vychoval laskavého člověka, pracovitého, spolehlivého a statečného. Je to příšerná práce, každý rodič to musí potvrdit, protože dítě obvykle chce dělat všechno po svém, a zlobení je přece nejzábavnější.
A já se moc těším, až chlapečka dostanu na hlídání, sem, do mého tajemného domu v Měčíně, budu ho pozorně sledovat, až se poprvé postaví na nožky a bude chtít vylézt na půdu, kde jsou desítky skrýší, a stovky zajímavých předmětů, hraček, šatů a knih které schovávám právě pro budoucí pokolení.
Začalo to docela nevinně. Kulatý rok měl být plný radosti a štěstí. Ještě na samém začátku se několikrát sešel náš divadelní spolek, a příprava na Baladu pro banditu pokračovala.
K narozeninám jsem dostala příjemný dárek – několik dnů v Poděbradech. Kéž by člověk měl stále tolik času, aby mohl jen tak bloumat parkem, chodit na masáže, poslouchat hudbu a válet se ve vířivce 🙂
Jenže pak se to nějak zvrtlo. Pár lidí dostalo chřipku, začalo se mluvit o chřipkové epidemii, zavírala jedna škola za druhou. Moje poslední akce byla v Čelákovicích u Prahy, měla být dvoudenní, ale na druhý den už byl vyhlášený nouzový stav… Tuším, že bylo 12. března…
Ale komiks pro Čelákovice byl představený publiku a věřím, že má i přes smutný start a malou propagaci dobrý ohlas!
Nakonec jsem se rozstonala taky, kašlala jsem, až se mi mohly utrhnout plíce. Ale Covid v té době strašil kdesi v daleké Číně, málokdo věřil, s jakou silou vrazí k nám do Evropy. Jestli jsem měla či neměla onu obávanou chorobu asi nezjistím, ale po třech nedělích jsem se vzpamatovala. Přišla nabídka na komiks v Paskově. Není místo, které by nemělo zajímavý příběh! A tak jsme si s výtvarnicí Barborou Brůnovou zase pohrály a vznikla další skládačka pro děti.
Konečně jsem se soustředila na dokončení knihy pro děti Eda se nedá. Měla jsem v plánu napsat crazy příběh o dítěti ze šoubyznysu, a s úskalími, které tento prostor má. Kdo se v tom prostředí nepohybuje, těžko uvěří. Nejsem takové dítě, ale jedno velmi dobře znám :).
Že epidemie nabírá na obrátkách, že vir s názvem Covid 19 to myslí sakra vážně, že ho nesmíme brát na lehkou váhu, jsme se dozvídali postupně. A většina mých přátel to brala poctivě. Začínalo hezké jaro, zavřené školy a volno uvítala většina lidí. Je čas zabrzdit, poklidit doma, proč ne… Lidé začali šít roušky, i moje Máří zakoupila stroj a bavlněné látky s obrázky a šila a šila… Musím přiznat, že mi zpočátku přišlo, že se díváme na nějaké sci-fi, které se nás snad ani nemůže týkat… onemocnění a karantény začalo přibývat. Spočítala jsem finance a vzhledem k výši hypotéky jsem usoudila, že už nedokážu platit podnájem v Praze… a tak nastalo nečekané stěhování — že by definitivní přesun do Měčína? Však se to plánovala… nebo ne…?
A jak tak běhám po baráku, a snažím se udělat to i to, a pak zase tamto… bác ho. Odnesla to pochroumaná noha a já se musela zastavit úplně 🙂 Položila jsem se na postel, nohu vyzula z boty a čtu si… „Mami, ty máš tak příšerně špinavé chodidlo!“ vyjekla Máří, která přijela na víkend. Kdyby mi noha tak příšerně nenatekla, možná bych tu drzou poznámku nechala plavat… ale chodidlo bylo skutečně tmavomodré a chirurg, ke kterému jsem dorazila až v pondělí, mě zrovna nepochválil… Ale přestat chodit? Copak to jde? Naučila jsem se skákat :)-
Z epidemie byla náhle pandemie. Svět zpanikařil. Já jsem poskakovala po domě a říkala si, že přece musím ten čas nějak využít? A tak jsem popoháněla řemeslníky, děti i kamarády, a začalo se dále rekonstruovat, rekonstruovat a rekonstruo…..
Situace byla taková, že jsme se stali nejposlušnějším národem v boji s Covidem — proto se rozhodlo, že se rozvolní veškeré zákazy. Lidé se radovali a já s nimi. Můžu uspořádat letní divadelní seminář! A vzhledem k tomu, že vznikly nové prostory, může být přímo v mém domě! A tak se finišovalo, uklízelo, já jezdila do Klatov na rehabilitaci, noha slibovala, že se zlepší a já budu zase normálně chodit… Jsem urputná asi ve všem, co dělám. Místnosti se brzy proměnily a já se těšila na ty malé dareby, které mi každým rokem zpestřují prázdniny!
A rozvolnění opatření mi přineslo i příjemné překvapení – svatbu mého syna Olivera… více píšu v samostatném příspěvku, tady si dovolím ukázat několik fotografií z jeho Velkého Dne. 🙂
Je to vážně zvláštní, když se dítě stane dospělým. Resp. když se moje dítě stane dospělým! 🙂 Ať jsou šťastní!
A pak už jsem se mohla soustředit na děti, které se ke mně začaly sjíždět, aby prožily desetidenní maraton, zakončený divadelní hrou! Na Baladu pro banditu jsme si netroufli, to chce mnohem delší přípravu, ale parodii na Šípkovou Růženku, hru Kam letí ten čáp? děti nazkoušely s přehledem. Ovace nejen od rodičů byly zasloužené.
A najednou byly pryč… Uf. Vždy mám radost, že jsou rodiče dojatí, děti zdravé a vzpomínky už jim nikdo nesebere.
Léto bylo, jako když vyšije, a moje cesta vedla kam jinam… než do Telče. Miluju ji!
A je tu nový školní rok… a s ním přišlo hodně, ale hodně omezení. Covid si začal vybírat svou daň. Přibývá nemocných, bohužel lidé „s covidem“ i umírají. Po několika akcích ve školách, kde musíme mít roušky, všichni cítíme, že jde do tuhého…
A doma zase kutíme. Kultivujeme dvoreček! Tady jednou bude stoleček, na stolečku hrneček… 🙂
A kutí se i na měčínském náměstí. Bohužel se mi nepodařilo prosadit park… ale bude tu parkoviště… Co na to říct?
A tak čas plyne, republika a celý svět se uzavírá, vir řádí, prožíváme snad apokalypsu? Názory se různí, nálada se mění, v lidech to vře. Já jsem odevzdaně zase uvízla sama v domě, s kočkou Bibi. Bude líp!
A pak už Vánoce… a Nový rok. A ten bude jaký? No přece dobrý!
Vlastně jsem si to nepřipouštěla. Představu, že by Kamila opravdu odešla. Ačkoli jsme spolu často a běžně mluvily o smrti, abychom smazaly tabu a mohly být zcela otevřené, nikdy jsem si to nechtěla představit. Myslím, že Kamilu velmi překvapilo, že přežila věk své maminky, 83 let, a smrt pro ni bylo pak něco abstraktního, co se jí možná nebude ani týkat. I mně postupem času přišla nesmrtelná.
Moje první setkání s Kamilou bylo pracovní. Dostala jsem nabídku nakladatelství Edice České televize na literární zpracování pořadu Barvy života. Kamila ten pořad vymyslela a několik let ho uváděla. Já, člověk bez televize, jsem nic takového netušila. Kamilino jméno jsem znala z tisku, ale velmi matně jsem si uvědomovala její postavení. V roce 68 mi byl jeden rok.
„Kamila je svérázná,“ dostala jsem informaci z redakce. „Ovšem sama požádala o někoho, kdo s ní daný materiál zpracuje do knihy. A tak jste mě napadla vy.“
Koho by to nepotěšilo. Redaktorka mi dala telefonní číslo, videokazety s pořadem a velmi málo času. Knihu chtěla mít zpracovanou do několika měsíců. Byl konec roku 2007. Aniž bych si prostudovala život ikony osmašedesátého, na číslo jsem zatelefonovala. Překvapil mě drsný hlas. Kamila na druhé straně prakticky ihned vyslovila pozvání k ní domů, aby to „odsejpalo“. Myslím, že jsme byly překvapené jedna druhou. Já tím, v jakém stylu Kamila žije, v bytě se starodávným nábytkem, mnoha originály na zdech, elegantními drobnostmi a zakonzervovaným vkusem první republiky. Pomalu mi docházelo, že žena v domácích šatech s mnoha náramky na předloktí, která mi téměř okamžitě dala klíče od bytu, nebude obyčejná.
Kamilu jistě překvapil můj outfit, resp. věci ze sekáče, které zdánlivě vůbec neladí, rozcuchané vlasy a omlácený notebook. Usadila mě do ušáku u okna svého obrovského bytu, uvařila kafe do modrobílého porcelánového hrnku s podšálkem, a zapálila si cigaretu. Než jsme se pustily do práce, povídaly jsme si. Brzy jsme přišly na neuvěřitelné shody.
Každá máme tři děti, dvě holky a jednoho kluka, se dvěma muži. Jsme rozvedené, podvedly nás největší kamarádky. Milujeme knihy, kterými každá máme obložené stěny. Jsme svéhlavé. Nesnášíme hlupáky a lenochy. Říkáme lidem pravdu a tím je dělíme na dvě skupiny: jedni nás obdivují, druzí nás nesnáší. Kamilino moderní myšlení mě fascinovalo. Jako by nás ani nedělilo čtyřicet let! Spřátelily jsme se. Docházela jsem k ní domů prakticky obden, dokola jsme si pouštěly videokazety s pořadem a vybíraly zajímavé osobnosti. Nebylo to lehké – některé už nežily. Kamila obdivovala jak rychle umím psát na stroji, mně zase fascinovalo, že ji nikdy nenacházím nenalíčenou, v běžných domácích hadrech, jako jsou trička a legíny. Kamila vždy měla domácí šaty, vždy měla uklizeno a vždy uměla naslouchat. Rukopis knihy Barvy života jsme odevzdaly včas.
Kniha vyšla v roce 2008, proběhl křest. S Kamilou jsem se rozloučila a poděkovala jí za spolupráci, v domnění, že přátelství, které nás pojilo, bylo ryze pracovní.
„A nechceš zapsat moje životní průšvihy?“ zeptala se Kamila. „Jak to myslíš?“ podivila jsem se, protože mi hned nedošlo, že docela vážně přemýšlí o vlastním životopisu.
„Nahoru a dolů, to by mohlo lidi bavit, ne?“ pousmála se. A tak jsme si plácly. „Klíče si nech,“ řekla. „Ale jestli to bude chtít někdo vydat?“
Napadlo mě se zeptat mladého progresivního nakladatele Tomáše, majitele nakladatelství 65. pole. „Životopis Kamily Moučkové?“ nadzdvihl obočí. „A to budeš umět napsat?“
Je pravda, že jsem do té doby psala výhradně knihy pro děti. Ale po několika měsících strávených s Kamilou jsem nepochybovala o tom, že její život, z kterého mi tu a tam leccos utrousila, zapíšu s dostatečnou invencí. Občas mi při jejím vyprávění přišlo, že snad není možné, aby se všechno „to absurdní a dramatické“ přihodilo ve skutečnosti. I od Tomáše jsme dostali šibeniční termín – chtěl dostat knihu na vánoční trh.
A tak jsem znovu trávila mnoho podvečerů a večerů v temné ulici nedaleko Revoluční ulice v Praze, v plyšovém křesle u okna, vypila jsem desítky šálků kávy a ťukala a ťukala. Občas nás vyrušil můj mobil, to když volalo některé moje dítě, chtělo vědět, jaké i/y se píše ve slově vitrína anebo jestli se knedlíky hážou do horké nebo studené vody… Moje zlaté děti. Nechávaly mě odjakživa pracovat a dokázaly se o sebe postarat. Chodívala jsem domů pozdě, do noci jsem ještě ladila texty, abych je druhý den Kamile přinášela k autorizaci. Kluci v nakladatelství byli spokojeni, obzvlášť po večírku u Kamily, kde víno teklo proudem a do noci se ozýval Kamilin chraplavý smích… Některé historky, které nám vyprávěla, se publikovat nedaly. A my se rozhodly pro seriózní knihu, žádný bulvár. Kamilina upřímnost rukopisu dávala třeskuté emoce, které jsem občas musela polykat spolu s kávou, abych vůbec mohla psát.
A pak došlo na několik krabic fotografií, které Kamila snesla ze skříně a vysypala na zem. Mnoho cenných, nikde neviděných fotek. Ráj pro grafikovo oko.
Dokončení knihy provázely nervy, aby se nejen „líbila“, ale aby čtenáři věřili, že ten život se skutečně takhle odehrál! Kamila rozhodla že rukopis nechá přečíst Jiřce. Jiřina Šiklová, prakticky sousedka a Kamilina letitá přítelkyně, si rukopis skutečně přečetla a velmi kladně ohodnotila. Spadl mi kámen ze srdce.
Po odevzdání rukopisu jsem jí vracela klíče od bytu. Loučily jsme se s úsměvem. Ani ne za týden mi však volala: „Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe, a teď mi chybíš.“
A já pochopila, že to, co nás k sobě přivedlo, a sice práce, nás semklo víc, než jsem já osobně předpokládala. Začala jsem Kamilu navštěvovat jen tak, což mi přišlo hrozně zvláštní, ale o to víc zábavné. Brala mě na koncerty a do divadla, protože byla členkou poroty Thalie a já jí vděčně dělala doprovod. A pak začaly chodit kladné ohlasy na knihu a přišla první pozvánka na společné čtení. To byla výzva! A pak se s besedami roztrhl pytel. Ani neumím říct, kolik jsme jich za těch třináct let, co jsme se znaly, absolvovaly. Lidé Kamilu vždy vítali potleskem, měli dojaté oči, předávali jí dárky, květiny a dopisy. Byla pro ně živým symbolem jedné epochy a byli na ni hrdí. Sklízely jsme úspěch, dlouho, předlouho. Kniha se vyprodala, i její dotisk, takže sedm tisíc kusů knihy leží kdesi v knihovnách, pokud se jich lidé nezbavili jinak – kdo ví. Ale vzpomínka na Kamilu Moučkovou, ženu s ocelovými nervy, jistě zůstane. „Neblbni, jsem úplně normální, nervy mám jako každý,“ bránila se. „Nejsem žádná lvice.“ A proto naše kniha dostala tenhle název…. Nejsem žádná lvice.
Měla jsem ji ráda. Byla chytrá. Byla hodná. Byla štědrá. Nesoudila! Nikdy a nikoho.
A teď je pryč. Kamila – lvice. Odešla. Zemřela. Zmizela. Mám chuť křičet do nebes. Kde jsi? Zvykla jsem si na tebe a teď mi chybíš!
Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.
Uteklo to jako voda.
Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…
Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.
„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“
Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“
V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?
Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.
Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!
Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.
Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!