Nestíhám.
Nestíhám si psát deník, nestíhám si psát web, nestíhám…
Stíhám vůbec žít? Jistěže ano. Je to taková jízda na horské dráze, že mi za jízdy vypadaly z kapes peníze, klíče, i někteří známí. Jen ti, co se mě drží zuby nehty, protože je tahle zběsilá jízda baví, zůstali. Není jich málo. Patří mezi ně i moje báječné, krásné a pracovité tři děti. Oliver, Máří, Johanka.
Mí přátelé jsou ukovaní z ocele. Lenka, Kamila, Iva, Simča, Čigin, Jaroslav. Chápou mě, pomáhají mi, nevadí jim, když na dlouhé měsíce zmizím, když neposílám pozdravy a gratulace k narozeninám. Vědí, že se umím zjevit jako duch, umím zavolat uprostřed noci, umím se pověsit kolem krku, ale umím i naslouchat. Chápu všechny lidské pohnutky, i když některé nesdílím a nechci s nimi mít nic společného.
Baví mě děti! Všeho druhu, i ty zlobivé, i ty nesnesitelně uječené, ubrečené a vzteklé. Perou se s životem, který jim nepřipadá jako báječné místo, ale jako klec. Chápu je. Pouštím je do svého světa, do svého domu, kde se jim líbí, cítí se tu svobodně a jako doma.
Umím pobavit, potěšit, pomoct.
Za chvíli mi bude 53 let. 31. ledna mám narozeniny. Když jsem byla malá, ztrácela a rozbíjela věci, moje maminka mě často napomínala: „Po tobě na světě nic nezbyde!“
Vážně jsem se nad tím zamyslela někdy v deseti letech a rozhodla jsem se to napravit. Musí po mě zbýt něco velkého, důležitého a nezapomenutelného.
Maminka ani táta už tu dávno nejsou, ale já věřím, že vidí, že se snažím! Je čas na rekapitulaci? Jistě ano.
Stala jsem se matkou. Mám tři dospělé schopné pracovité děti. Šikovného vtipného syna a dvě půvabné dcery. Jsem živoucí důkaz, že lesbička může mít a dokáže správně vychovat potomka. Všichni homofobi by měli vědět, že homosexualitou se nedá nakazit, ani se nedědí. Láska ke stejnému pohlaví je možná nenormální, ale není nemocná! Dětem vlastním chci věnovat vlastní rubriku. Zaslouží si to! Stala jsem se spisovatelkou. Dostávám milé dopisy od čtenářů, zvou mě na autorská čtení školy i knihovny, a co je nejzajímavější, psaní mě živí. Tímto hlásím veřejně do éteru, že není pravda, že by se český spisovatel, spisovatelka, nemohli živit pouze vlastní tvorbou. A mí nakladatelé mě hodnotí tak, že jsem schopná platit vysoké splátky hypotečního úvěru. Ach. Média často lžou, to ví v duchu každý, a kdo ne, nechce tuhle pravdu znát, protože ho baví skandály a senzace všeho druhu, hlavně když se týkají někoho jiného.
Splnila jsem si přání a v roce 2012 jsem zakoupila obrovský zdevastovaný, ale krásný dům, který se mi daří rekonstruovat.
Je složité vysvětlit, že nemám pocit, že by dům byl jenom můj. Patří dětem, které ke mně chodí hrát divadlo, hrát si nebo poslouchat čtení a vyprávění. Když se dívám na fotky několik let staré, ani se mi nechce věřit, v jak zoufalém byl stavu. Ale vstává z popela, oprašuje křídla a za dva tři roky vzlétneme společně do nebes. V roce 2019 dostal nový kabát. Fasáda je nádherná, i když nám dala nesmírně zabrat. Těch dvacet tun suti, které jsme museli vlastnoručně z domu okopat, odnosit do kontejneru a odvézt na skládku, bylo smáčené potem a slzami.
V domě se budou konat autorská čtení, literární dílny, školy v přírodě a kulturní komorní akce všeho druhu.
Každým rokem napíšu knihu, někdy i dvě. Tvořím v chaosu, po větách, od psaní odbíhám, zařizuju milion věcí, projíždím republiku, ale do svého notebooku za hrdiny mých knížek vždy zaskočím, postrčím je, posunu děj. Příběh promýšlím docela dlouho, proto ho mám v hlavě dobře zpracovaný, a když píšu, jen se zamyslím a v duchu se podívám, jak to je dál… Nepřenosná informace, já vím. Neumím psát v klidu, v tichu, Vymýšlet si mě baví odmalička. Zavřu oči a nechám postavy žít vlastním životem. Jen poslouchám, co si povídají, jdu za nimi krok za krokem a bedlivě sleduju děj, abych ho mohla vyprávět….
Na konci roku 2019 se mi podařilo bleskurychle sepsat příběh, který mi dlouho probíhal hlavou. Kniha Eda se nedá spatří světlo světa v květnu roku 2020. Jednou nohou jsem v poklidné obci, kde stojí čas jak voda v rybníku,
druhou na cestách za čtenáři. Mezitím bývám v Praze, v miniaturním pokojíku ve Školské ulici, nedaleko Václaváku, kde mám zábavné zázemí. Postel a knihy. Ale nevěřili byste, kolik lidí se do takového malého prostoru vejde a jaká je pak legrace….
Baví mě žít a sledovat ten mumraj, tu velkolepou show! Vive la vie!
