Nápad psát s dětmi povídku přišel ani nevím kdy. Je to nejspíš několik let, kdy jsem si povídala o psaní se čtvrťáky z Liberce a ony zatoužily zkusit si napsat něco spolu se mnou. Vzpomínám si, že jsem z toho nebyla nadšená, protože při psaní by měl mít člověk klid, a vytvořit smysluplný text s partou devíti-desetiletých, i když nadšených, žáčků, mi přišlo nemožné.

Ale povídka se povedla, obzvlášť, když námět vymyslela jedna z dívek, a to vyrazila nám všem dech.

„Napíšeme povídku o tom vašem strašidelném domě. Bude o holčičce, která chodila do vaší školy před sto lety… Ta holčička nosila na krku zlatý medailonek…“

Přerušila jsem ji s tím, že děti na vsi, zejména v Pošumaví, byly chudé a zlaté přívěšky nenosily… Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se podívaly na starou školní fotografii z mé školy, kterou jsem shodou okolností měla v emailu od zdejšího kronikáře… a tam je skutečně dítě, které na krku medailonek má! Vidíte šestou holčičku zleva ve druhé řadě odspodu???

A tak jsem s dětmi z Liberce povídku Medailonek sepsala… povedla se a s nabídkami na literární dílny ve školách se roztrhl pytel.

Vymyslela jsem si svéráznou metodu. Se žáky se domluvíme na žánru, formě, osobě, pointě i rozuzlení. Děti píšou, já chodím po třídě s nůžkami, hledím jim přes rameno a povedené věty si vystřihnu. Vzniká zajímavá koláž ze všech prací, doplněná jejich ilustracemi. Ne vždy to děti baví všechny, ne vždy se povídka povede, ale naprosto vždy jsem vyždímaná jako citrón. Už proto, že se mi občas nepodaří přesvědčit paní učitelku, aby nechala děti pracovat samostatně… Dopoledne se mnou se asi nedá srovnat s normálním slohem či něčím podobným. Je to hra na povídku a já si stanovuji právo na rozhodnutí, který text se do příběhu dostane. Děti se nepodepisují, neznám je, hodnotím jen to, co se jim povede na první dobrou.

Kde už literární dílny získaly tradici, je Roudnice nad Labem. Přikládám několik fotografií, z kterých můžete sami posoudit, jestli by takové dopoledne bavilo i vás?

Kdo má doopravdy rád knihy, neměl by si nechat ujít návštěvu této třídenní akce v prostorách retro kulturního domu Ostrov v Havlíčkově Brodě. Na rozdíl od pražského veletrhu jsou tu knihomolové „víc doma“. Stánky nejsou oddělené kulisami, z mikrofonu se tu nepřekřikují nakladatelé, jako v Praze, všechno je tu pěkně hezky pohromadě, jako když jsme byli malí, s knížkami jsme si hráli, a stavěli si z nich hrady a doupata. Jezdím sem vážně moc ráda. Mívám svůj stolek, kde nabízím pouze svoje knihy a s radostí vnímám, že se u mě každým rokem zastavují stejní čtenáři a čtenářky. Pozoruju, jak mí čtenáři „stárnou“, a v dnešní době, kdy kdekdo kárá děti za to, že nečtou, znají moje tituly a vítají každou novinku.
Uličky mezí stánky jsou možná úzké, proplétat se mezi nimi je trochu kumšt, ale kdo má rád knihy, toto ignoruje. Zato tu můžete skutečně zakopnout o spisovatele.

Najdete tu nepřeberné množství regionálních nakladatelů, knih všeho druhu a vší kvality, svůj stánek si může koupit a prodávat každý, i autor jednoho titulu, který vydal vlastním nákladem.Popovídat si můžete s mnoha autory, kteří se neschovávají za bariéry, naopak rádi posedí u kávy v některém ze dvou salónků nebo přímo u minibaru.Většina z nás, kteří přijíždíme pravidelně, se těší na bezkonkurenční jablečný závin a tvarohový koláč, který je tu k dostání a po kterém se vždy jen zapráší. Jsem tu zkrátka jako doma.