Rubrika: Stručně a jasně

Začalo to docela nevinně. Kulatý rok měl být plný radosti a štěstí. Ještě na samém začátku se několikrát sešel náš divadelní spolek, a příprava na Baladu pro banditu pokračovala.

K narozeninám jsem dostala příjemný dárek – několik dnů v Poděbradech. Kéž by člověk měl stále tolik času, aby mohl jen tak bloumat parkem, chodit na masáže, poslouchat hudbu a válet se ve vířivce 🙂

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Pár lidí dostalo chřipku, začalo se mluvit o chřipkové epidemii, zavírala jedna škola za druhou. Moje poslední akce byla v Čelákovicích u Prahy, měla být dvoudenní, ale na druhý den už byl vyhlášený nouzový stav… Tuším, že bylo 12. března…

Ale komiks pro Čelákovice byl představený publiku a věřím, že má i přes smutný start a malou propagaci dobrý ohlas!

Nakonec jsem se rozstonala taky, kašlala jsem, až se mi mohly utrhnout plíce. Ale Covid v té době strašil kdesi v daleké Číně, málokdo věřil, s jakou silou vrazí k nám do Evropy. Jestli jsem měla či neměla onu obávanou chorobu asi nezjistím, ale po třech nedělích jsem se vzpamatovala. Přišla nabídka na komiks v Paskově. Není místo, které by nemělo zajímavý příběh! A tak jsme si s výtvarnicí Barborou Brůnovou zase pohrály a vznikla další skládačka pro děti.

Konečně jsem se soustředila na dokončení knihy pro děti Eda se nedá. Měla jsem v plánu napsat crazy příběh o dítěti ze šoubyznysu, a s úskalími, které tento prostor má. Kdo se v tom prostředí nepohybuje, těžko uvěří. Nejsem takové dítě, ale jedno velmi dobře znám :).

Že epidemie nabírá na obrátkách, že vir s názvem Covid 19 to myslí sakra vážně, že ho nesmíme brát na lehkou váhu, jsme se dozvídali postupně. A většina mých přátel to brala poctivě. Začínalo hezké jaro, zavřené školy a volno uvítala většina lidí. Je čas zabrzdit, poklidit doma, proč ne… Lidé začali šít roušky, i moje Máří zakoupila stroj a bavlněné látky s obrázky a šila a šila… Musím přiznat, že mi zpočátku přišlo, že se díváme na nějaké sci-fi, které se nás snad ani nemůže týkat… onemocnění a karantény začalo přibývat. Spočítala jsem finance a vzhledem k výši hypotéky jsem usoudila, že už nedokážu platit podnájem v Praze… a tak nastalo nečekané stěhování — že by definitivní přesun do Měčína? Však se to plánovala… nebo ne…?

A jak tak běhám po baráku, a snažím se udělat to i to, a pak zase tamto… bác ho. Odnesla to pochroumaná noha a já se musela zastavit úplně 🙂 Položila jsem se na postel, nohu vyzula z boty a čtu si… „Mami, ty máš tak příšerně špinavé chodidlo!“ vyjekla Máří, která přijela na víkend. Kdyby mi noha tak příšerně nenatekla, možná bych tu drzou poznámku nechala plavat… ale chodidlo bylo skutečně tmavomodré a chirurg, ke kterému jsem dorazila až v pondělí, mě zrovna nepochválil… Ale přestat chodit? Copak to jde? Naučila jsem se skákat :)-

Z epidemie byla náhle pandemie. Svět zpanikařil. Já jsem poskakovala po domě a říkala si, že přece musím ten čas nějak využít? A tak jsem popoháněla řemeslníky, děti i kamarády, a začalo se dále rekonstruovat, rekonstruovat a rekonstruo…..

Situace byla taková, že jsme se stali nejposlušnějším národem v boji s Covidem — proto se rozhodlo, že se rozvolní veškeré zákazy. Lidé se radovali a já s nimi. Můžu uspořádat letní divadelní seminář! A vzhledem k tomu, že vznikly nové prostory, může být přímo v mém domě! A tak se finišovalo, uklízelo, já jezdila do Klatov na rehabilitaci, noha slibovala, že se zlepší a já budu zase normálně chodit… Jsem urputná asi ve všem, co dělám. Místnosti se brzy proměnily a já se těšila na ty malé dareby, které mi každým rokem zpestřují prázdniny!

A rozvolnění opatření mi přineslo i příjemné překvapení – svatbu mého syna Olivera… více píšu v samostatném příspěvku, tady si dovolím ukázat několik fotografií z jeho Velkého Dne. 🙂

Je to vážně zvláštní, když se dítě stane dospělým. Resp. když se moje dítě stane dospělým! 🙂 Ať jsou šťastní!

A pak už jsem se mohla soustředit na děti, které se ke mně začaly sjíždět, aby prožily desetidenní maraton, zakončený divadelní hrou! Na Baladu pro banditu jsme si netroufli, to chce mnohem delší přípravu, ale parodii na Šípkovou Růženku, hru Kam letí ten čáp? děti nazkoušely s přehledem. Ovace nejen od rodičů byly zasloužené.

A doma zase kutíme. Kultivujeme dvoreček! Tady jednou bude stoleček, na stolečku hrneček… 🙂

A kutí se i na měčínském náměstí. Bohužel se mi nepodařilo prosadit park… ale bude tu parkoviště… Co na to říct?

A tak čas plyne, republika a celý svět se uzavírá, vir řádí, prožíváme snad apokalypsu? Názory se různí, nálada se mění, v lidech to vře. Já jsem odevzdaně zase uvízla sama v domě, s kočkou Bibi. Bude líp!

A pak už Vánoce… a Nový rok. A ten bude jaký? No přece dobrý!

Jistě nejsem jediná máma, které se zdá velmi podivné, že ten uřvaný chlapeček, který se jí držel za tričko a nedovolil jí vynést koš s odpadky, je najednou tak nějak… moc dospělý.

Uteklo to jako voda.

Člověk ho učil chodit, mluvit, zavázat si tkaničky…. Asi to zná každá máma. Dítě se vás drží a zuby nehty nechce pustit, když chcete jít sama na nákup nebo s kamarádkou na kafe – a dítě má někdo hlídat. Oliver byl křikloun obecný. Řval, až nám uši zaléhaly…

Rostl jako z vody. Všechno chtěl dělat sám, přestože prťavý jako paleček, toužil dělat věci dospělé. Krájet, zatloukat, nakupovat. Jednou jsem mu dala peníze, ať sám dojde pro máslo. Byly mu asi čtyři roky. Čekala jsem před samoobsluhou. Vyběhl ven a radostně třímal máslo v ruce.

„Ale paní mi ho nechtěla dát,“ přiznal, „chtěla ty peníze.“

Kdo by v tu chvíli přemýšlel o tom, že to nebude tak dlouho trvat a ten samý chlapeček vám řekne: „Mami, budu se ženit.“

V člověku malinko hrkne. Ženit? To už je tak dospělý, že bude sám hlavou rodiny? Je to vůbec možné?

Nepatřím mezi matky, které by dětem do života příliš mluvily. Přijímám jejich nápady, názory a rozhodnutí. Vím, že jsou samostatné a nejsou hloupé. Věřím jim. Snažím se zasáhnout jen ve chvíli, kdy vidím, že se trápí a potřebují mou pomoc. Takových situací však zatím nebylo tolik, abych měla o své děti přemrštěný strach.

Oliver se stal velmi brzy samostatným, už někdy ve čtrnácti jsem pochopila, že si jde svou cestou, a nechala jsem ho jít. Slečny, které se míhaly jeho životem, jsem vnímala s úsměvem. Nikdy jsem příliš neuvažovala, jestli už je to „ta poslední“, ta, která vstoupí do života i mně, protože se stane matkou mého vnoučete. A pak se to stalo…. Svatba!

Ano, přiznávám, že jsem uronila slzu, ale ne proto, že bych měla pocit, že syna ztrácím, ale proto, že už je tak dospělý, tak rozumný, že stojí na vlastní oběžné dráze a chystá se jít po ní ve dvojici.

Moc si přeju, aby ta cesta ve dvou byla tím pádem snazší, aby se v případě nutnosti podpírali, aby si věřili a užívali si každého dne. Carpe diem!

Mockrát už jsem říkala, proč mám ráda děti. Jsou zábavné, jsou prvoplánové, smějí se anebo brečí, a to umí vystřídat během minuty. Jsou zvídavé, jsou průhledné, jsou přátelské. A všechny jsou krásné. Neznám ošklivé dítě. Je fascinující s nimi pracovat, pokud chtějí.

Už jako malá jsem si usmyslila, že budu vedoucí nějakého kroužku. Jsem hravá, dětský svět je mi bližší než ten dospělý. Chodívala jsem do „pionýra“. Nikdy jsem neregistrovala, že by naše lítání po lese, spaní pod širákem a zapalování ohňů nějak souviselo s politikou a odmítám to dodnes. Byli jsme dobrá parta, spolužáci ze třídy, a vedl nás jakýsi černooký Jožka, vůbec netuším, kde se objevil. Podnikal s námi akce, za které by v současnosti schytal doživotní zákaz komunikace s dětmi :). Byl báječný. Bylo nám 9 – 10 let a zažívali jsme skutečná dobrodružství. Víkend co víkend nás brával na neznámá místa v lese, bůhvíkolik kilometrů za Prahou, vařili jsme si sami na ohni, který jsme udržovali do rána, a kolem kterého jsme spali zabalení v dekách, na které ráno usedala jinovatka… Vykládal nám historky, z kterých vstávaly vlasy na hlavě, lezli jsme po skalách a denně jsme našlapali desítky kilometrů. V neděli nás vracel utrmácené a špinavé rodičům, kteří byli natolik rozumní, že nám nic nezakazovali.

Když byly moje děti malé, bavila jsem je podobně. Na výlety jsem brala i děti kamarádů. V létě jsem na různých společných akcích s přáteli a jejich dětmi často vymyslela „dětské divadlo“ nebo jiné „hraní“. S amatérskou kamerou jsem natočila dva „filmy“, v kterých účinkují moje děti a ratolesti mých přátel. Zkrátka jsem se pořád motala mezi prťaty, až ve mně uzrál nápad na skutečnou organizovanou akci, na kterou pozvu docela cizí děti – pokud budou chtít, a zkusíme hrát na opravdovém jevišti.

A tak se zrodil nápad na Dětský literárně-dramatický seminář. Hledala jsem prostory, kde bych mohla se skupinou cca 15 – 20 dětí podniknout něco poloprofesionální – ačkoli jsem divadlo ani dramatickou výchovu v životě nestudovala.

Mám ekonomické vzdělání, k divadlu stále přistupuju jako amatér – ale miluju ho natolik, že některá představení vídám několikrát – abych porovnala vývoj. A pokaždé mě napadá, jak bych hru zrežírovala já – s dospělými bych si netroufla, ale s dětmi ano.

První seminář se konal v Hradci Králové jako příměstský tábor. Je to už hodně dávno, ale přesto si vybavím skupinku hradeckých kluků a holek, které moje divadelní hra „Čest, sláva a bohatství“ pobavila a předvedli ji publiku – svým rodičům – na letní scéně hradeckého divadla. Následovalo desetiletí, kdy akce „letní divadelní seminář“ probíhaly v Horažďovicích. Deset prima zábavných let s divadelními hrami jako Noc na Karlštejně, Krysař, Divadlo poezie… nelžu!

Letos poprvé – a to díky pandemii – se mi podařilo zvelebit dostatečné prostory v mém domě v Měčíně, aby se tu mohl konat první ročník Hry na divadlo :). Přijelo 17 dětí – z nichž některé jsou mými „starými dobrými známými“, neviděli jsme se poprvé a máme za sebou už několik seminářů.

Nazkoušet mou vlastní parodii Kam letí ten čáp nebylo úplně jednoduché – zvlášť proto, že se vynořily nečekané překážky – bylo příšerné vedro a některé děti, které zvolna přestávají být dětmi – začaly stávkovat …. 🙂 Když je v kolektivu jedno takové dítě, není to velký problém, ale když se vytvoří celá skupinka neohrožených třináctiletých, těžko se s nimi „bojuje“. Mladší děti byly na rozpacích, chtěly hrát, chtěly se bavit, a já se chtě nechtě dostala do role nekompromisního Napoleona, který musel zvítězit. Nikomu to nepřeju. Ufff. 🙂

Boj bez vítěze a poraženého nebyl úplně příjemný, ale dokázali jsme téměř nemožné – představení bylo náramné, což můžou dosvědčit reakce dojatých diváků… .:) A nakonec i ti, kteří divadlo bojkotovali, uznali, že bez zkoušek to zkrátka nejde, a ve finále na sebe byli pyšní.

A já pevně věřím, že další ročník proběhne zase v klidu, že se přihlásí hravé děti, které Hra na divadlo bude bavit budou ochotné vydržet martýrium, které provází zkoušky, ať je vedro či prší. Nový ročník vyhlásím 15. ledna 2021 a vezmu prvních 15 dětí – ať žije spravedlnost!

Nečtu sci-fi ani se nedívám na katastrofické filmy o konci planety Země…. a proto jsem dlouho nemohla uvěřit, že nám lidem opravdu hrozí nebezpečí. Akce se rušily, jedna za druhou, až mi došlo, že situace je vážná. Chvilku mě postihla panika. Co teď? Pomřeme tu jako mouchy? Naštěstí zvítězilo moje racionální Já.

Není práce, zavírají se školy, knihkupectví – nebudou peníze. Nejsem milionář, naspořeno nemám víc než obvyklý průměr…. proto jsem se rozhodla jednat rychle.

Vzhledem k vysoké hypotéce na rekonstrukci, jejíž splátky mi zřejmě nikdo neodpustí, musím opustit pronajatou garsonku v Praze a zůstat v domě v Měčíně, dokud se situace nezmění.

Můj čarokrásný dům! Má kouzlo, za které může jen a jen Minulost. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé byli více trpěliví, měli rádi krásno a dali si práci s vytvořením čehokoli.

Málokdo mi věří, že nemám pocit, že je můj, ale že jsem jen nějaký „správce“, který má dohlídnout na to, aby sloužil dětem – tak jako dříve. Práce je tu jako na kostele – možná víc.

Byl začátek března… zima. A mě napadlo, že díky času, času!, který najednou mám, přemluvím řemeslníky, kteří možná taky kvůli pandemii mají program obrácený vzhůru nohama, a spravíme další místnosti. Konkrétně dvě v přízemí, které budou sloužit jako kuchyň a koupelna. A tak se neskutečně rozbité prostory začaly proměňovat. Proměna je to neskutečná, nesmírně pracná, téměř zázračná.

A ve mně uzrála myšlenka, předběhnout čas, a uspořádat v Měčíně 1. divadelní seminář, který už jedenáctým nebo dvanáctým? rokem konám /konala jsem/ v pronajatých prostorách v Horažďovicích.

Mám štěstí na velmi šikovné řemeslníky, kterých je jako šafránu, a výsledek je neuvěřitelný.

Proto jsem rozhodla o změně, rodiče nic nenamítali, a v polovině srpna se tu sjela skupinka 17 dětí, s kterými jsme nazkoušeli divadelní hru Kam letí ten čáp… ale o tom v dalším článku.

Omlouvám se všem, kdo sem zabloudili a vidí nehotové dílo. Rekonstrukce webu probíhá současně s rekonstrukcí domu a oboje nemá konce. Dům nespravuju sama, ale web ano. Jsem netechnická, chaotická, nesoustředěná. Mezi články, které sem dávám, otloukám fasádu, odvážím suť, vařím řemeslníkům a věčně něco hledám. Snad jen pro věrné čtenáře…. Myslím na novou knihu pro děti, ne že ne! V tuhle chvíli najdete informaci o mých knížkách na skvělém webu Databáze knih. Jistě ho znáte. Děkuji za pochopení!