Honzu Plevu, syna knihovnice z městečka Brtnice u Jihlavy, jsem poznala při akci Noc s Andersenem v roce 2009. Přijela jsem tehdy s dcerami Johankou a Máří a Noc jsme si všichni užili. Probíhala nejen v knihovně, ale i v podivuhodném prostředí zdejšího zámku.
Miluju děti, mám ráda i mládež, která zatím neví, co se sebou a podle toho se chová. S mými dětmi, obzvláště dcerami, jsem si během dospívání užila. Honzík mi byl okamžitě blízký, protože stejně jako moje Máří, byl zvláštní. Takové to průzračné křišťálové dítě, které se na svět dívá s otevřenýma očima a úsměvem, protože nepředpokládá, že by ho svět zradil. Honza se stal mým „čtenářským dítětem“, které se čas od času ozvalo, i když vyrostl.
Kdykoli jsem s ním mluvila, napadlo mě, co s takovým ryzím člověkem bude? Že to nebude mít lehké, mě napadlo pokaždé, když jsme si povídali o životě, o práci, o holkách, o budoucnosti. Říkala jsem si, kdo a jak a kdy ho obehraje, kdo zneužije jeho dobroty, poctivosti a lásky.
Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude Osud sám.
Asi nemá cenu popisovat, co, kdy a jak se stalo. Ale dopis, který mi přišel na podzim loňského roku, mi vyrazil dech.
Honza přišel o obě nohy.
Úrazy se dějí dnes a denně. Vesmír se rozpíná jen kvůli lidskému trápení. Honza přežil, snad díky vrozené lásce a víře k životu. Logicky teď potřebuje pomoct, aby mohl fungovat, aby mohl dál rozdávat radost lidem, které o ní mají pochybnosti. Starostka města Brtnice vypsala veřejnou sbírku, se všemi úředními náležitostmi. Dovoluji si tu uvést transparentní číslo účtu, na který můžete přispět do konce června 2020. Vím, jak je obtížné přesvědčit společnost, aby poskytla pomoc člověku, kterého nezná. Veřejné sbírky se sypou na naši hlavu den co den. Věřte, prosím, že tahle prosba má opodstatnění, a já vám ze srdce děkuji za každou korunu, kterou zašlete.
2101718643/2010
