Na základce jsme byli bezvadná třída. Zajímavé, jak nás osud namíchal. Však to byla doba, kdy si rodiče školy nevybírali, zkrátka šoupli dítě tam, kam patřilo. A já patřila do ZŠ Lány v Praze 4. Nezdá se mi na tom nic špatného. V takové chvíli je třeba věřit na štěstí, že mezi spolužáky nastane souznění. U nás se to podařilo. Nebyla jsem zvyklá na školní kolektiv, nechodila jsem do školky, a proto jsem vyjeveně hleděla kolem sebe na hemžení rozčepýřených kluků a učesaných holčiček. Tehdy se rodiče do půtek mezi dětmi nepletli, a tak jsme nezažili žádné konzultace v ředitelně, jelikož sami jsme na sebe nežalovali. A že se kluci uměli rvát! My holky to vesměs se zaujetím pozorovaly a fandily jsme, dokud nás to nepřestalo bavit. Zkrátka – na základku vzpomínám vážně ráda a s mnoha spolužáky jsme v kontaktu dodnes.
A tak mě nepřekvapilo, že mi zazvonil telefon a tam se ozval Miloš. Právě jeden z těch mrňousů, co lítal kdysi po školních chodbách a podrážel nám nohy.
„Něco pro tebe mám!“ ozval se s moravským přízvukem, který pochytil po mnoha letech žití daleko od Prahy, v jedné vsi za Vsetínem. „Bude se ti to hodit do té tvé třídy!“
Miloš mi nechtěl prozradit, oč jde. Mluvil jen o „atletovi“, kterého určitě uvezu vlakem. Protože jsem mu už dlouho slibovala návštěvu, vyrazila jsem. A to, co mi Miloš ukázal, mi na oplátku vyrazilo dech.
„Našel ho kamarád na půdě, chystal se to spálit, ale přišlo mi to škoda,“ vysvětlil Miloš. A tak jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, vléct svůj vlastní kříž! Ze Vsetína vlakem do Prahy, přestup na Plzeň, v Přešticích na bus… několik lidí mi pomohlo, jedna paní se pokřižovala.
Cesta dlouhá, já vyřízená. Jsem sice neznaboh, ale přesto jsem si ho dala na zeď. Bůhví, kdo ho vyřezal a kdy! Je dost možné, že ten člověk už není mezi námi. Hodně lidí mě nabádalo, že umístěním Ježíše na stěnu si pohrávám s něčím mezi nebem a zemí, ať dám vážně bacha.
Dávám bacha. Zatím se mi nestalo nic mimořádného, ale trpělivě čekám!
Miluju knihy a miluju lidi, co si čtou a umí si o knihách vyprávět. Takový čtenář má všelijaký vkus, to je jasné. I když vím, že si třeba nikdy nepřečtu knihu, o které umí několik minut vášnivě hovořit, baví mě ho poslouchat. A neznám větší uspokojení než přečíst si knihu na doporučení a mít z ní stejně dobrý pocit.
Věčně slyším „nemám čas“, všichni někam spěchají a dobrá vůle přečíst si večer pár stránek bere za své. Proto obdivuju a cením si aktivity čtenářů, kteří se dokážou sejít a svůj cenný čas věnovat diskuzi o právě čteném. A když je u toho i puntíkatý hrnek s kávou, co víc si přát?
Mívám štěstí, že se takových setkání můžu účastnit. Jezdívám na autorská čtení po celé republice, znám desítky knihoven a knihovnic. Už několikrát jsem leckde zmínila, že to jsou „čarodějnice“, které berou svou práci jako poslání. A bydlíte-li poblíž Čelákovic, vězte, že tam se schází parta opravdu zajímavých lidí a jistě vás ve svém čtenářském klubu rádi přivítají.
V knihovně se konají akce nejen pro dospělé, ale samozřejmě i pro děti!
Moje máma! Jako dítě jsem ji zoufale milovala a uměla slzet dlouhé hodiny proto, že mám bez ní odjet na tábor. Měla jsem bizarní dětství, o tom žádná. Jako by mě kdosi už v raném dětství posadil na houpačku a divoce rozhoupal. Ještě pořád se se mnou nezastavila.
Máma byla krásná, byla vtipná, byla originální. K dokonalosti jí však chybělo jedno zásadní: dospět. Jak je možné, že i v osmdesáti letech se chovala jako pubertální dívka, je jedna ze záhad Vesmíru. Kdo tuhle vlastnost ocenil beze zbytku, byla její vnoučata. Děti mých sester a moje. Dohromady sedm holek a jeden kluk. Vnučka druhá v pořadí, tehdy tříletá, jí dala přezdívku: Ibka. Myšleno samozřejmě Rybka – jenže holčička tehdy neuměla vyslovit er, a mámě tak záhadná přezdívka zůstala po zbytek života.
Babiččině vyprávění se všichni řehtali z plna hrdla, její výstřední chování je bavilo, protože jen málokdy s ní zažili stejnou úzkost jako já v dětství – že se o sebe musím postarat sama, protože na mámu není spolehnutí.
Mí rodiče už tu dávno nejsou, ale vzpomínky na ně se rojí každý den. Milovala jsem je oba a nechápala jsem, proč je kolem nás pořád tolik povyku. Vnímala jsem, že na naši rodinu okolí hledí skrz prsty, občas jsem se styděla, občas jsem zuřila. Jako by okolí stále nechápalo, proč se tak děje – přitom důvod byl prostý…
Spletitou cestou jsem se stala spisovatelkou a hlavou mi stále častěji běžely myšlenky, že musím světu leccos vysvětlit. Covidová pandemie mě uzavřela v ledovém domě v Měčíně a mé procházky vedly pouze na hřbitov a zpátky. Mám – nemám? Mám to zapsat? Mám to prozradit? Dívala jsem se na fotku našich na hrobě a přemítala.
Vyhrál nutkavý pocit, že to zkrátka sepsat musím. Už proto, že takové příběhy člověk málokdy vymyslí, to umí napsat pouze život sám. Dlouhé měsíce lockdownu mi pomohly. Seděla jsem u kamen, na klíně notebook a psala jsem a psala. Když jsem vykroužila poslední tečku, zmateně jsem hleděla na text, který jsem tak živelně vychrlila. Má to hlavu a patu? S tím si autor nikdy není jistý, a proto je dobré zjistit, co si myslí druzí. Prvním, komu jsem si troufla rukopis zaslat, byla mladá knihovnice ve Varnsdorfu Vlaďka Janáčková. Známe se několik let, vím, že je chytrá a sečtělá – současně veselá a chápavá. Její reakce mě potěšila. Dlouho, předlouho jsem uvažovala, zda prozradit svým sestrám, co se chystám provést. Nakonec jsem zariskovala – překvapím je až knihou. Zastřelí mě? Zatratí? Sázela jsem na to, že jsou natolik moudré, že pochopí, proč jsem to udělala. Výběr nakladatelství jsem měla jasný: Argo. Nevydává hlouposti, má sympatické redaktorky a dobrý zvuk mezi čtenáři. Pokud se jim bude zdát rukopis zmatečný a nedobrý, docela jistě mě odmítnou a já vystřízlivím. Text se tak dostal do rukou profesionálům. A dobrá redaktorka – to je něco jako výhra v loterii. Nervozitu, že rukopis nestojí za nic, vystřídala úleva. Kniha půjde do tisku! A vlak se rozjel… už prostě nejde zastavit. Je to venku.
Mami, tati, Reni, Hani, věřte mi, psala jsem to s láskou.
Věřím, že se najdou čtenáři, které svým příběhem obohatím, potěším i pobavím. A máma má svůj originální pomník, který si dozajista zaslouží.
Měl by tu být možná podtitul „A proč pořádám dětské divadelní tábory“ . Samozřejmě to spolu souvisí. Miluju divadlo a děti všeho druhu, a proto pro ně pořádám divadelní tábory. Jelikož jsem nepořádná, neumím říct, kolikátým rokem už část léta věnuji klukům a holkám, které s divadlem koketují. Bude to možná víc jak patnáct let?
Někdy v únoru už začínám přemýšlet o scénáři. Baví mě hrát klasiku. Ač se to zdá nemožné, děti jsou schopné zrealizovat moje plány, které se většině dospělých zdají krkolomné. Letos jsem si dopřála mít na jevišti Nikolu Šuhaje, Eržiku i Derbaka. Olbrachtova balada o loupežníkovi z Koločavy není nijak „dětská“, ale to nebylo ani loňské R.U.R. a předloňská Noc na Karlštejně. Jednoduše upravím texty a scénář píšu dětem na tělo, v duchu se omlouvám autorům her, kteří by ale jistě pochopili, proč to dělám. Vidím totiž před sebou malé herce, většinu jich znám, jezdí za mnou opakovaně.
Není malých rolí a není malé dítě, které by roli nezvládlo. Jasně, stane se, že před vystoupením zpanikaří, spíná ručky a se slzami v očích mě prosí, ať ho nechám v zákulisí. Jenže já umím být ras. Vím totiž, že by ho promarněná dvoutýdenní práce v zákulisí zabolela mnohem víc než ona děsuplná chvilka před začátkem. Umím se zatvářit tak, že mě prozatím každý capart poslechl. S bušícím srdcem zůstal za oponou a čekal na svou chvíli slávy. A dočkal se!
Ovace bývají ohromné. Občas si říkám, že bych místo dětí na jevišti měla fotit plačící rodiče v hledišti. Možná ta hodina představení je to, proč ony tábory dělám. Najednou totiž nevidím partičku nesourodých školáků, kteří ke mně přijeli trávit část prázdnin, ale skutečné literární hrdiny. A hlavně moje představa dostává jasné obrysy, už to není jen popsaný list papíru, ale slyším vítr a zurčení vody v potoku, bosé dětské nohy nepobíhají po dřevěných prknech, ale po trávě… Miluju iluze.
Takže proč miluju děti? Umí se skvěle přizpůsobit. Nevadí jim vlastní ani cizí nepořádek. Nevnímají, že nejsou umytá okna a chybí dveře do kuchyně. Dostávají zdravý hlad a jí, co jim uvařím. Ti dva, co to nedokážou, polykají mlčky suchý chleba. Umí pochodovat v dešti.
Děti se umí smát, i když není čemu. Nasbírat ostružiny a zhltnout koláč, i když jsem ho zapomněla pocukrovat. Pochopit, že divadlo potřebuje řád, aby iluze byla dokonalá. Umí naslouchat příběhům a věřit jim.
Panebože, nikdy jsem si to neuměla představit. Vždyť uvnitř mé hlavy je mi tak zhruba dvaadvacet a nejspíš to tak zůstane až do smrti. Nepeču buchty, neluštím křížovky, nesleduju televizi. Dokonce ji ani nemám.
Nezajímám se o to, jak mají moje děti uklizené své příbytky, zda si rovnají boty v chodbě do řady, kolik vydělávají a kam peníze investují. Jsem ráda, že jsou samostatné a zdravé.
Ale najednou je tu vnouček Bruno a já jsem oficiálně opravdu babičkou! Jaký to je pocit? Zvláštní. Takové vnouče si nemusí dát žádnou práci, aby ho člověk miloval! Je a není to moje dítě. Podobá se svému otci, docela jasně v něm vidím malého Olivera a dokonce mého tátu, který už dávno není mezi námi.
Jsem ráda, že Bruno je v dokonalé péči svého táty a hlavně své maminky Míši, která je úžasně samostatná a dokonce je to ona, která občas hostí mě, babičku, místo toho, aby to bylo naopak. Je to vtipné. Snad jednou vnouček ocení, že jeho babička spravuje dům a ten ji pohltil. Prozatím ho tu nejvíc zajímají kočky, ale věřím, že jednoho dne, možná tu už nebudu, si v duchu řekne, hmmm, ten starobylý dům má kouzlo – a to díky babičce…
„Mami, hlavně nepiš o mně!“ říkávala mi moje prostřední dcera Máří, dokud byla malá. A tak vycházely knihy inspirované jejími sourozenci: Oliverem a Johankou. Po šesti titulech, které během let vyšly postupně v edici První, Druhé a Třetí čtení v nakladatelství Albatros, a které vyprávěly příhody ze života těch dvou, se Máří zničeho nic zeptala: „Mami! A kdy napíšeš knihu o mně?“
A tak jsem zapřemýšlela. Máří, Maruška, moje prostřední. Můj kouzelný andílek, který se odmalička usmíval od ucha k uchu, valil modrá kukadla a udivoval přítomné podivnými nápady a kuriózními prohlášeními.
Vyprávět bych toho mohla hodně. Například historku, kdy se ve škole učili psát rozkazovací věty a používat vykřičník. Paní učitelka na konci hodiny vyzvala děti, aby samy takovou rozkazovací větu vymyslely. A desetiletá Máří vykroužila pečlivě na papír: NEHÁZEJTE KAMENY NA DNO PROPASTI, MOHLI BYSTE UBLÍŽIT LIDEM NA DNĚ PROPASTI!
Nápadů, co psát, bylo dost, ale zvítězila vzpomínka na její slohovou práci ve třetí třídě. Po vyprávění paní učitelky, v kterém několikrát opakovala, jak je důležité zdraví, měli děti zapsat, cože je na světě nejdůležitější? A co myslíte… moje holčička se zamyslela a napsala větu, kterou jsem použila jako název nové knihy. Protože takové kouzelné jablko… s tím se dají dělat věci!
Kniha vyšla o Vánocích a pokud vám přijde fotka ze Štědrého dne smutná, je to tím, že Máří byla nemocná a takový nečekaný dárek od maminky člověka dojme, že?
Zkratku UNESCO zná nejspíš každý. Co ale přesně znamená? Během pandemie jsem se rozhodla spolu s výtvarnicí Barborou Brůnovou vytvořit komiks, který by to jednoduše vysvětlil – zejména dětem, pro které tvoříme nejraději.
Tvorba námětů pro komiksy, obvykle průvodci městy či institucemi, je mou oblíbenou činností. Neumím však kreslit – proto je velmi důležitá spolupráce s výtvarníkem. Během mé spisovatelské dráhy jsem se dostala do tandemu s mnoha ilustrátory – obvykle nás svedlo dohromady nakladatelství – a nepsaným pravidlem je do jejich práce nemluvit. Však nikdo nemá rád, když mu někdo podsouvá svoje názory a rady, byť dobře míněné 🙂 Při tvorbě komiksu je však výtvarníkovi nutné svou představu předložit, vylíčit, co si na stránce představuju, a Barbora je naštěstí schopná moje návrhy přijmout a nakreslit. Moje výtvarné cítění je na štíru, vždy se snažím stránku, která se zrodí v mé hlavě, co nejlépe popsat. Pinkáme si emaily a vtipné je, že mi Barbora občas obratem odpoví „to se tam nevleze“ anebo „je tam ještě místo pro dvě bubliny“.
Barbora Brůnová je mladá maminka dvou malých rošťáků. Mateřskou si náležitě užívá a umí o ní svými obrázky bavit i ostatní – však mrkněte na její BBB ilustrace. Jednoho dne mi v životě zjevila a nabídla spolupráci. Její výtvarný styl je pro komiks jako dělaný, na svém kontě máme víc jak třicet papírových skládaček, které provází malé čtenáře různými městy, knihovnami, skanzeny nebo jim představují zajímavé osobnosti.
Obvykle pracujeme na zakázku, ale komiks Výlety s Rozárou je naším prvním soukromým projektem. Snad proto, že Barbora žije v nádherné Litomyšli a kolem zámku zapsaném na seznamu UNESCO chodí téměř denně, rozhodly jsme se začít právě tam.
V České republice máme krásná místa a ta, chráněná organizací UNESCO, by člověk skutečně měl vidět! Naším cílem je, aby si děti – ale i jejich rodiče – uvědomily, že cestování je zábavné, poznávaní rodné země je důležité a milovat svou zemi není fráze.
Komiks je k dostání nejen v Litomyšli, ale zasíláme poštou na objednávku, které přijímáme například na mé emailové adrese: petrabraunova@seznam.cz.
Už bůhvíkolikátý rok, když se děti sjedou, cítím takové zvláštní pnutí. Povede se letošní ročník divadelního semináře, či ne? Kluci a holky samozřejmě netuší, co všechno se musí před jejich příjezdem připravit. A to nemluvím o zásobách jídla…
Letní divadelní seminář je moje každoroční desetidenní zkouška nervů, trpělivosti a lásky nejen k divadlu, ale zejména k dětem školou povinným.
Někdy v únoru – březnu se konečně rozhoduji, co budeme hrát. Nikdy nepochybuju o tom, že děti by něco nezvládly. Nesnáším větu „to nejde“. Proto pročítám mnoho divadelních her, ano, těch skutečných, které se hrají na profesionálních jevištích. Miluju divadlo, ale vždy cítím, že já bych něco udělala jinak. Logicky – lépe! 🙂 A děti jsou skvělým materiálem, na kterém si to zvláštní kouzlo můžu vyzkoušet. Divadlo je iluze, a jenom když jí divák uvěří, je dobrá.
Děti se na rozdíl od dospělých nebrání. Přijely vlastně na tábor, a to, že se bude „hrát divadlo“, berou jako jednu velkou bojovku.
Čapkovu hru R.U.R. jsem brala jako výzvu. Děti určitě uvítají zahrát si na roboty a já se aspoň v duchu pustím do spolupráce s geniálním Čapkem, kterého miluju. Z celého srdce.
Jistě by pochopil, proč jsem role zkrátila a upravila, z dr. Gallena jsem udělala doktorku Gallovou… Zkrátka člověk musí pracovat s tím, co má. Tedy s dětmi od osmi do čtrnácti let, s počtem, který neodpovídá původnímu scénáři, hlavně co se týče pohlaví. Kluků bylo zkrátka málo.
Baví mě sledovat, jak se děti postupně noří do textu, jak splývají s postavami, jak chápou oč jde, a jak se složitý text snadno učí. Čas letí jako splašený. Ale nejde jen o divadlo… je přece léto!
Zkouší se třikrát denně, dětem neodpustím ani písmeno. Nikdo nám nikdy nechce věřit, že jsme schopní nazkoušet divadelní hru za deset dnů! Občas to nechápu sama, ale je to tím, že na čerstvém vzduchu texty samy létají vzduchem a noří se dětem hluboce do paměti. Jedna hra střídá druhou, každý den je jiný, žádný rozvrh hodin ani budíček neexistují, vše se odehrává spontánně. A každý den se blížíme k prknům, která znamenají svět.
Kdyby byl Čapek svědkem, jistě by tiše seděl v koutku sálu a napjatě sledoval, co mu s hrou R.U.R. provádíme. Po sto letech od premiéry jsme sice jistě uhnuli z cesty, kterou šel po jevišti on, ale Rossumovi universální roboti jsou stále stejní. Chtějí zničit lidstvo, které je vytvořilo, a které jim dalo postupně všechny lidské vlastnosti – tedy i touhu bořit a ničit. A děti je hrají s vervou.
Diskuse nad scénářem probíhají den co den, každý večer, dlouho do noci jsme všichni spolu: na hřišti, v mém velkém strašidelném domě, několik dní před premiérou pak na jevišti. Máme v Měčíně sál, který má krásnou oponu a hrdý nadpis: Měčín sobě. Snad plníme to, co si městečko předsevzalo, když starou stodolu, v které se sál nachází, zrekonstruovalo.
A pak je to najednou tady. Zkouška kostýmů.
Zkoušky na jevišti. Nervy. Zmatek. Každému něco chybí. Záhadně se ztrácejí rekvizity, boty, láhve s vodou, klíče. Letos finále umocněné tím, že jsem musela do Klatov na druhé očkování. Vzala jsem tedy děti s sebou…tři dny před premiérou.
Výlet do Klatov nás zdržel, děti logicky pobavil, mě doslova dorazil. Ani nevím, jak ten večer dopadl, udělalo se mi hůř než po prvním očkování, do toho všeho zmatku jsem ulehla – – – a děti byly zázračně tiché, shovívavé a laskavé.
Druhý den začal, jako by se nic nestalo. S vervou jsem se pustila do posledních příprav, světla, šňůry, klávesy, kostýmy… vše se stěhovalo do sálu. Pandemie ho zdecimovala jako všechny z nás. Uklízeli jsme, rovnali židle, zametali, zkoušeli jak o život. Generálka v sálu být nemohla – kdosi v Měčíně slavil svatbu a my do sálu nesměli! Ale co…. jsme přece ti blázni, banda kašparů a všechno se vejde na káru… Zkoušíme na trávě u starého koupaliště pod lesem.
Svatba končí někdy k ránu, takže třepu rozepsalými kluky, vyráží pomáhat uklízet sál – – – je den premiéry! Přijedou rodiče, jistě zvědaví, co jim děti předvedou.
Prší.
Děti jsou schovaní v zákulisí, někdo si ještě drmolí text, většina zlobí a tahá za oponu… Dávám poslední pokyny. Divadlo není moje, ale vaše, nezkazte si ho, říkám už bůhvíkolikátým rokem. Je čas. Na rozloučení, na poslední poplácání po zádech a zlom vaz. V zákulisí je vedro, je to přece jen víc hospoda než divadelní prostředí. Všichni víte, co máte dělat, už je to jen na vás, odstrkuju dětské ručky, rozdám poslední pusy, odmítám poslouchat zoufalé volání o pomoc. Musím být zlá, to se nedá nic dělat! Ale vím, bezpečně vím, že se zase stane zázrak. Žádný strachy. Zamykám sál a jdu vítat rodiče.
Před čtvrtou hodinou už před sálem podupávají, nervózní, zvědaví. Vybírám do klobouku a připadám si jako kdysi, před dvěma sty lety. Možná jsem opravdu byla jednou z nich, z těch, kteří měli rozhrkaný vůz, chromou kobylu a pár starých odřených hadrů, kterým říkali kostýmy. Mám zvláštní pocit. Deset dnů je pryč. Stačila jsem těm šesti klukům a devíti holkám předat všechno, co umím? Dala jsem jim dostatečně podnětů, aby v budoucnu měli na co vzpomínat? Pochopili Čapka, pochopili, v čem spočívá kouzlo iluze? Nebo ten den, kdy se zanícením předvedli plnému vesnickému sálu Čapkovo drama, zapomenou? Kdo ví…
Nemyslím, že jsem jediná, koho štve nepořádek v přírodě. Bože, co je to za lidi, kteří odhodí do lesa pneumatiku nebo lednici? To už chce hodně velkou lhostejnost, je to pracné a musí to dělat lidé, kteří nedostali do vínku tu správnou dávku inteligence.
Ale mám za to, že lidé, co odhodí do příkopu kelímek od kafe, které si zakoupili cestou v některém fastfoodu, jsou lidé jiné kategorie. Jistě jsou lhostejní, ale obávám se, že nebudou hloupí. Prostě nechtějí mít v autě bordel, ani do chvíle, kdy zaparkují u svého domu. Vsadím se, že doma mají naklizeno, nedivila bych se, kdyby měli paní na úklid.
Příkopy jsou plné bordelu po celé republice. Chodívám je uklízet, obvykle s dětmi z mého divadelního spolku. Není to zbytečná práce, obzvlášť, když je nás víc a chodíme pravidelně.
Komu však patří příkopy u silnice? Kde je má vlastně uklízet? Dostává snad za to někdo peníze?
A ke komu patříte vy? Házíte věci z auta? Nebo chodíte uklízet? Chcete se přidat ke mně do klubu Přátelé příkopů? Napište mi! Jsem ochotná přijet i do vašeho okresu a pomoct vám. Myslím to vážně. Pište na petrabraunova@seznam.cz. Zajímá mě váš názor.
Mám ho! Vnoučka, chlapečka, broučka. Někdy v létě jsem se od syna dozvěděla, že je na cestě. Neuměla jsem si ho vůbec představit. Nová krev v rodině, miminko, pokračování mého Já smíchaného s krví všech příbuzných okolo. Je to skutečně zázrak.
5. ledna jsme ho přivítali na svět.
Nenarodil se zrovna do šťastné doby, uprostřed pandemie, nejistoty a zmatku. Ale která doba je pro zrození nejvhodnější?
Jméno dostal po svém prastrýci Brunovi Šatoplechovi. Bratr mého táty byl prý moc hodný, jen malinko divoký, v patnácti jel bez dovolení pomáhat Pražanům při Pražském povstání v roce 1945… Se svým jmenovcem se minul v čase, ale kdo ví, odkud ho bude pozorovat :).
Přeju si, aby můj syn Oliver byl dobrým tátou, a jeho žena Míša dobrou mámou, aby ze synka vychoval laskavého člověka, pracovitého, spolehlivého a statečného. Je to příšerná práce, každý rodič to musí potvrdit, protože dítě obvykle chce dělat všechno po svém, a zlobení je přece nejzábavnější.
A já se moc těším, až chlapečka dostanu na hlídání, sem, do mého tajemného domu v Měčíně, budu ho pozorně sledovat, až se poprvé postaví na nožky a bude chtít vylézt na půdu, kde jsou desítky skrýší, a stovky zajímavých předmětů, hraček, šatů a knih které schovávám právě pro budoucí pokolení.