Budete odpovídat pravdivě?

Pokusím se…Aaaa. Tak dobře. Budu mluvit pravdu. Slibuji.

Jste pravdomluvná anebo často lžete?

Často lžu. Hm… Přemýšlím proč. Nevím, ryzí pravda mě asi nebaví. Vlastně si skutečnost upravuji k obrazu svému. Pravda je, že takový postoj ale s sebou nese velká rizika. Někdy to vyjde, někdy ne. Dost často se do lží zaplétám a tvořím průšvihy. Vlastně je to takový sport – lhaní. Lhala jsem už jako malá. Například jsem spadla před samoobsluhou ze zídky a hrozně si odřela obličej. Doma jsem řekla, že mě z té zídky shodila nějaká paní. Líbilo se mi, jak se naši rozčilovali a chtěli tu paní hledat a vyčinit jí. Dokonce jsem jim popsala, jak ta paní vypadala.

Jste bohatá?

Ne, to určitě nejsem – pokud máte na mysli zůstatek na účtu. Patřím určitě do té skupiny, které se říká „sociálně slabá“. Moje knížky se sice dobře prodávají, ale abych na nich zbohatla tak, jak si představuji skutečné bohatství, muselo by si je koupit každé dítě. Takže chodím do práce jako každý druhý a peněz máme tak akorát na normální žití. Nemám vlastní byt, nemám auto, chatu, lyže…

Chcete být bohatá?

Ano. To určitě ano. Kdo by nechtěl? Jsem obyčejný člověk a mám obyčejné chyby.

Kdybyste byla opravdu bohatá, za co byste nejvíc utrácela peníze?

Za dobroty. Za knížky. Za kino. Za korále. Za hezké oblečení. Jsem hodně marnivá.

Ale kdybych se skutečně stala bohatou, tak koupím nějaký zchátralý zámek, nechám ho velkolepě zrekonstruovat a proměnit v jeden obrovský dětský pokoj – budou tam plyšáci a kostky a stavebnice a čtvrtky na kreslení a fůra pastelek…. Děti se budou moct prohánět po chodbách, hrát na schovávanou a křičet. Budou tam vystupovat kejklíři a zpěváci…bude se tam hrát divadlo. A to všechno zadarmo. Slibuji, že až peníze mít budu, takový dětský zámek zřídím. S velikánskou zahradou, kde se bude smět běhat po trávníku a cáchat v kašně.

Chcete být slavná?

Ano, je to příjemný pocit vědět, že vás lidé znají a líbí se jim vaše práce. Určitě bych ale nechtěla, aby mě „proslavil“ nějaký podvod, mizerná kniha anebo neštěstí.

Jste na světě ráda?

Ano, většinu dnů v roce jsem na světě ráda. Ale jsou chvíle, kdy si to musím opakovat jako básničku, protože se mi zdá, že to neplatí.

Brečíte někdy?

Jéje. Jsem plačka obecná. Ale za slzy se nestydím. Často je roním třeba v metru nebo v tramvaji. Nejmíň třikrát mi cizí lidi nabídli kapesník.

Co vás dokáže vykolejit?

Kupodivu ne běžné starosti s dětmi, ani starosti v práci, ani nedostatek peněz. Ničí mě, když je někdo plánovitě zlý, poťouchlý, neomalený a hrubý. Nesnáším provokatéry a příživníky. Za války by mě určitě brzy zastřelili, myslím, že bych hodně bojovala za pravdu a za lidská práva.

Proč to neděláte teď?

Ve válce bych se asi dostala do většího varu. Teď se maximálně hádám s těmi, kdo mají podle mě scestné názory na život na téhle planetě. Ale do vysoké politiky si netroufám, na to jsem hodně roztržitá a nedokázala bych sledovat všechny souvislosti, brzy bych tam fungovala jako směšná, potrhlá figurka.

Máte ráda děti?

Ano. Mám ráda všechny děti. Malé, velké, hodné, zlobivé… čisté i špinavé. Nedělalo by mi problém vzít si dítě z dětského domova, starat se o něj jako o vlastní. Škoda, že máme malý byt, udělala bych to.

Rozmazlujete svoje děti?

Nemyslím si… Tedy, pokud není rozmazlování to, že jim toho hodně dovolím, opravdu moc! Moje děti mají takový zvláštní režim-nerežim… asi to je tím, že se k nim chovám spíš jako starší sestra než matka a jsem na ně sama. Možná tím někoho pobouřím… ale chtěli jste pravdu. Můžou navštěvovat svoje kamarády, můžou u nich přespávat… jejich kamarádi můžou chodit k nám… Můžou se dívat na filmy dlouho do noci, můžou si hrát na počítači, můžou si smažit hranolky třeba tři dny po sobě… Netrápí mě špatné známky ve škole – život je přece o něčem docela jiném!…Ale když mám pocit, že to přehánějí, musejí mě poslechnout, jinak je zle. To pak vypínám televizi uprostřed rozkoukaného seriálu, počítač uprostřed největší zábavy, jí se zeleninová polévka, jdou se čistit zuby - číst a spát.  Ale rozhodně je nerozmazluji drahými dárky, značkovým oblečením anebo sladkostmi. Víte, že já vlastně bonbony vůbec nekupuji? A nesmějí si kousat nehty, hrbit se a mluvit neslušně, to je jasné. A co se mi naštěstí už dávno podařilo vymýtit – neperou se.

Jak jste to vymýtila?

Několika pádnými ranami na jejich prdelky už v raném dětství. Pamatuju si, že jsem Oliverovi kvůli tomu stáhla i plínky, aby to mělo účinek. Byly mu asi tři roky a nejspíš si myslel, že dostal malou ségru na hraní – dost ho bavilo ji tahat za vlasy a ona se bránila kousáním. Když se narodila Johanka a v určitém věku měla chuť se prát, tak jich taky pár slízla a pochopila, že u nás doma se nepere.

Poslouchají vás vaše děti?

Hmm… ano, ale ne na povel. Jako každá matka jim musím věci říkat stokrát, vytrhávat z uší sluchátka empétrojky... Jsou ale dny, kdy na opakování nemám náladu a zaburácím tak, že poslechnou ihned. Opravdu kolikrát dostaly – přes zadek i přes pusu. Nepovažuji to za žádné týrání – v tom je velikánský rozdíl. Vsadím se, že mi spousta matek dá pravdu – snad kromě těch, kterým se narodily hodné děti a které jsou mimořádně trpělivé. Já ale takové neznám. 

Ale všeobecně musím uznat, že děti poslouchají. Jsou hodně samostatné, často jim rozdávám úkoly a pokyny jen po telefonu – jako redaktorka několika časopisů a spisovatelka jsem věčně v terénu. Žijeme spolu sami, bez muže, a tak jim nic jiného nezbývá. Ale díky tomu se Oliver naučil skvěle vařit, Máří uklízet a starat se o mladší ségru a Johanka psát sama úkoly a nakupovat.

Jsou vaše děti nějak mimořádně nadané?

Nemyslím. Jsou to normální zlobivé děti. Jsou ale obdivuhodně samostatné a vtipné. Oliver už léta chodí na lukostřelbu, holky tancovat – a myslím, že se máme hodně rádi. Kolikrát žasnu, jaké důvěrné věci jsou mi schopné říct. Je to pro mě velké zadostiučinění a samozřejmě inspirace ke psaní. Ale jinak je u nás slušný zmatek, mají tendence mluvit všichni najednou. Ale jednu věc se mi nepodařilo je za celá léta naučit – ani jedno moje dítě neumí zašroubovat zubní pastu!

Kde vůbec máte muže?

Jsem léta rozvedená. Otec Olivera a Máří odešel, když dětem bylo šest a čtyři roky. Johančin táta s námi bydlel jen dva roky. Oba jsou pryč a moc o nich nevím.

Není to divné, že vás opustili oba?

Je to divné. Hmm… možná jsem divná. Asi ano. Počkejte, kouknu se do zrcadla… ano – docela určitě jsem divná. Pozná se to nejvíc na očích. Už na základní škole mi jedna učitelka řekla, že mám divné oči!

Přemýšlela jste o tom, proč jste divná?

Přemýšlím o tom každý den. Proč jen to tak je… prý člověk dědí až sedmdesát procent genů po předcích… takže zřejmě jsem měla nějakou divnou praprapratetičku, ach jo, co s tím nadělám? Snažím se, aby těch třicet procent bylo co nejnormálnějších. Nosím běžné oblečení, češu se… hm, ale ne vždy, to je pravda. Ale naučila jsem se ovládat mobil a když vstoupím do výtahu, pozdravím.

A teď máte nějakého přítele?

Slíbila jsem, že budu mluvit pravdu, že jo… Nechcete se zeptat jinak?

Jak?

Jestli jsem sama anebo někoho mám.

V tom je rozdíl?

Velký.

Jste sama anebo někoho máte?

Někoho mám, ale nebydlíme spolu.

Kdybyste ulovila zlatou rybku, jaká přání byste chtěla splnit?

Zlatá rybka nabízí obvykle jen tři, jestli se nepletu. Tak tedy… kromě zdraví všech zúčastněných v mém životě si přeji, aby lidi odhazovali odpadky jen do popelnic a ne na zem, a aby se žádné děti na světě nemusely za své rodiče stydět.

Co vás na světě nejvíc trápí?

Ty odpadky – poházené po ulicích, dokonce i v lese. Často je sbírám a nutím k tomu i své děti, které se brání – prý to nerozházeli oni.

Odpadky? Nejste divná?

Jsem divná. Prosím vás, neházejte ten nedopalek cigarety na chodník!