Všechno je tak pomíjivé! Nedávno mi přece bylo 7. Kde se vzalo těch padesát let? Každopádně už je neodpářu. Vrásky, vysoký tlak, šedivé vlasy… ale i mraky zkušeností. Tisíce pozoruhodných situací. Desítky zajímavých lidí. A stovky dětí všeho druhu.
u mě doma ve staré škole
Když se dívám na fotky, v kolika školách a knihovnách jsem za posledních 20 let byla, zírám. Nejen, jak se měním já, ale jak se mění školy, třídy, způsob výuky – a samotní školáci. Nemají to lehké. Dospělí je zahrnuli vším možným, mají pokojíky plné hraček, stavebnic, plyšáků, počítačových her a ano – i knížek. Lítají z kroužku do kroužku. Rodiče je hlídají tak, jako kdyby měli u nohy přivázaného hlídacího psa. Kromě chytrých mobilů přibyly chytré hodinky. Rodiče ví o každém kroku dítěte. Bože, kdo chce být takhle sledovaný?
Kde je důvěra, že se o sebe takové desetileté dítě postará? Jak se to má naučit? Sociální sítě umožnily, že život je věc veřejná. Ale kde je soukromí? Že by se skutečně jen smrsklo na těch pár metrů čtverečních, kde je wc a kam snad kamery nemíří? 🙂
Jsem vážně ráda, že si děti a učitelky nacházejí cestu za mnou do Měčína
Velmi ráda si s dětmi povídám. Víte, že si často stěžují? Chtějí mít volnost! A myslím, že si s nimi rozumím. Každý je do něčeho nutí, florbal, kytara, balet, zpěv, klavír, karate, keramika… a ony tím pádem nechtějí vůbec nic. Samozřejmě, až na výjimky. Jako bychom se my dospělí zbláznili a zapomněli, že talent si svou cestu najde sám. 🙂
Všem dětem bych přála, aby měly čas, normální čas na svoje dětské blbosti.
Přeju všem, aby se dožili ve zdraví věku jako já, a pokud by to mohlo být o něco déle, díky za to!
Let doprovázely turbulence, zejména před přistáním.
Když vám třicetiletý syn dá lístek, na kterém je napsáno, že vás zve do Marseille, spadne vám brada. Dospělý syn, který vám naposledy dal v devíti letech k Vánocům vařečky a od té doby to byly víceméně jen dobré finanční injekce, které ale nevzbuzují dojetí!
Bylo mi vlastně úplně jedno, kam mě zve. I kdyby to byla vstupenka přímo na Mars, jela bych. Být zase sama se synem, a to téměř týden, to je v šestapadesáti přepych! Člověk začne malinko panikařit. I když mu bylo řečeno, že nemá vůbec nic zařizovat, jen se dostavit včas v den D, má nutkání synkovi připravit svačinu a láhev s vodou a taky kšiltovku…
Foukal vítr, syn samozřejmě čepici neměl, ale bez odmlouvání si vzal moji 🙂
Viděla jsem město, kam bych se sama od sebe nevydala.
bazilika Notre-Dame de la Gardestarý přístav v Marseille, o kterém píše Alexander Dumas: „v Marseille je příjezd lodi vždy velikou událostí,..“
Marseille mě ani tak nelákala jako ostrov If… ten byl ale kvůli divokému větru a vlnobití uzavřený – pozorovala jsem ho tedy bohužel zdálky.
pevnost If, kde se trápil fiktivní hrabě Monte Christodetail pevnosti
Výlet lodí, na které nás vlny zmáčely od hlavy až k patě stál za to. viděli jsme ostrov docela jiný, jehož jméno jsem v rozrušení zapomněla, ale byl plný bílého kamení a racků, syn byl nesmírně příjemný, vtipný a okouzlující. Omlouvám se, jsem pyšná matka. Podařilo se mi porodit a vychovat tři děti, které jsou milé, zábavné a zdvořilé. Je dost možné, že je to proto, že jejich otcové mi do výchovy vůbec nemluvili? 🙂
Možná už Marseille v životě neuvidím, ale na výlet nikdy nezapomenu. Stále budu slyšet: „Mami, nechceš kafe? Mami, nemáš hlad? Mrkneme se támhle na ten kostel?… Je strašně zvláštní a milé poslouchat to a vnímat, jak se ke stáru svět obrací vzhůru nohama. A já přeju každé matce, aby k ní děti byly v dospělosti milé, a když k ní vztáhnou dlaň, nebude to proto, že něco chtějí, ale že něco dávají.
Cathédrale de la Majoruměleckého štukatéra zajímá především fasádapohled z vrcholku kopce, zhruba 150 m nad městemmultikulturní městobarevné, zajímavé, trochu divoké
Děti z celé republiky. Hranice na Moravě, Varnsdorf, Úvaly, Sušice, Český Těšín… Je to vůbec možné? Je! Už poněkolikáté se můj dům v Měčíně stal na deset dnů zázemím pro kluky a holky, které baví hrát divadlo. Jaké je tajemství toho, že se tak rychle naučí texty, pochopí smysl příběhu a zvládnou pohyb po jevišti?
Náš tábor má omezený počet míst. Přijelo devět dětí z celé republiky. Z Měčína se k nám přidaly dvě dívky.
To je trochu záhada. Scénáře mám připravené předem, ačkoli nevím, jak děti budou vypadat. Role proto obsadím až třetí den. Kolegyně Lenka se s dětmi věnuje hudbě. Ta je na jevišti velkým obohacením.
Den před příjezdem účastníků je doma ještě uklizeno 🙂
Marně se snažím dopočítat, kdy jsem se poprvé rozhodla uspořádat letní dětský divadelní tábor. Jistě je to víc jak deset let, možná patnáct? Sedmnáct? Stárnu… Ale s dětmi na to zapomínám!
Měčín – místo nedaleko Klatov, kde jsem jako malá trávila prázdniny u babičky.Jo, takhle nějak jsem tu pobíhala jako malá Možná jsem i takhle nějak vypadala 🙂
Každým rokem promýšlím, co budeme hrát, a nutno říct, že vybírám čím dál těžší kusy. Letos jsme se vrátili v času do roku 1927 a děti skvěle převyprávěly příběh sirotka ze zaoceánské lodi, který nikdy nedokázal vystoupit z lodi…
Desetiletá Eva z Varnsdorfu zvládla dvojroli.Snažím se dětem vyprávět nejen samotný příběh, ale osvětlit jim i tehdejší situaci ve světě.
Pátý šestý den už příběh dostává zřetelné obrysy. V tu chvíli je čas vyrazit na jeviště. Něco jiného je totiž „hrát“ na louce a něco jiného v místnosti. Sedmý osmý den už děti umí texty nazpaměť, orientují se v příběhu, ba dokonce zvládají změny, které občas nastanou. S dětmi totiž jeden nikdy neví.
Devátý den je generálka a ten desátý už se hraje pro rodiče a veřejnost. Mám radost, že máme vždy plný sál a lidé odcházejí ohromeni. Jak to ty děti mohly dokázat?
Je to samozřejmě práce. Nesmím pustit dětem otěže, nesmím je nechat „zlobit“. Všeho s mírou. Nechávám jim poměrně velkou volnost – ráno nemáme budíček a večer večerku, vstávají a usínají podle potřeby, i do Klatov jsme vyrazili – a to prosím bez mobilů :). Musím se usmívat, jak na něco takového děti vůbec nejsou zvyklé a cítí se hrozně zranitelně. Ale o tom, že by výlet bez mobilu nezvládly, jsem vůbec nepochybovala.
Myslím, že jsme to zase dokázali. Představení si totiž na konci užívám pouze jako divák, a proto vím, že bylo báječné. Bravo!
Máte chuť poslat k nám své dítě? Napište, pošlu podrobnosti. Jen nechci, abyste dítě přemlouvali. Takové, které se necítí vystupovat, se tu s námi necítí nejlíp, i když ho vždy přemluvíme, aby vystupovalo, není to ono. Nehledám děti z dramatických kroužků, to je totiž úplně jedno, co mají za sebou. Naopak mám výborné zkušenosti s těmi, které snad nikdy v divadle nebyly. Takové nemají předsudky a kolikrát vyniknou tak, že samy zírají.
Takže zase za rok! Termín už vím: 5.-18. srpna 2024. Těším se!
Nápad předat vlastní zkušenosti školním dětem (případně i dospělým) mě napadl zčistajasna, když jsem si při jedné autorské besedě ve škole po delší době prohlédla sešity některých žáků. 🙂
„Nesnáším slohy!“ To je také jedna z vět, kterou často slýchám ve školách. Málokdo z dětí mi věří, že já slohy milovala. Sice mě učitelka nechválila tolik, jak bych si představovala, ale bavilo mě si vymýšlet. V šesté třídě jsem například ve slohové práci tvrdila, že mě omylem zamkli přes noc v klatovských katakombách a byla jsem schopná to odpřisáhnout na smrt svou vlastní a veškerého příbuzenstva. :).
práce se snažím hodnotit, jak nejlépe umím 🙂
Učím děti vymýšlet si. Popisovat situace, které se nikdy nestaly. Postavy, které nikdy nežily. Jde jim to ztuha, ale po několika hodinách – ačkoli tomu zpočátku nevěřily – mají svůj vlastní příběh, ozdobený svými ilustracemi.
vymyslet trefný název příběhu není snadné
Jak moje hodiny tvůrčího psaní probíhají? Především dám dětem dostatek času na to, aby si ho promyslely. Diskutujeme o žánru, formě, času… a teprve ve chvíli, kdy mám pocit, že vědí, co napsat, berou do ruky pero a pustí se do příběhu.
Fantazie je bezbřehá. Mám radost, když ji děti pustí z uzdy a na papíře se jim odvíjí něco, o čem dosud neměly ani tušení. Trpělivě příběhy čtu, rediguju za pochodu, vysvětluju stylistické nesrovnalosti, jsem v roli nechápavého čtenáře, který nutí autora příběhu rozvinout děj tak, aby byl pestrý, košatý a držel pohromadě.
Někdy mě pozve škola, jindy knihovna, psali jsme i v legendární kavárně Avion.
Chcete to také zkusit? Kontaktujte mě: petrabraunova@seznam.cz. Slibuju, že za dopoledne z vás dostanu povídku, ač si myslíte, že to nedokážete! 🙂
Byl to zpočátku jen takový úsměvný nápad. Při práci na knize Toulavá kamera 36 jsem získala několik zajímavých přátel. Reportáž o Zámecké lékárně v Třeboni mě „seznámila“ s Lenkou Želivskou, která v tom půvabném renesančním paláci Petra Voka v Třeboni pracuje. Myslím, že jsem zpočátku ani nemyslela vážně, když jsem plácla, že by mě bavilo být průvodkyní. Pravda je, že odmalička jsem na hradech a zámcích sledovala více méně průvodce než obrazy a umělecké předměty.
„Průvodce potřebujeme!“ řekla mi Lenka a protože je to žena činu, najednou jsem měla smlouvu a bílé šaty a stala jsem se Perchtou z Rožmberka.
Miluju převleky a iluze!
O existenci Petra Voka jsem samozřejmě věděla, viděla jsem oba filmy, ale po nastudování materiálu k provázení jsem pochopila, že filmaři si ze života tohoto renesančního kavalíra vybrali pouze pikantní scény a jeho význam pro tehdejší českou společnost výrazně zkreslili. Petr Vok zdaleka nebyl jen prostopášník, ale člověk moudrý, který dokázal žít. Podporoval umění a vědu, staral se o poddané s láskou, a ti ho ctili a obdivovali. Kéž bych se do té doby mohla mrknout a sdělit mu, že o jeho mecenášství dobře vím.
Už jste někdy viděli poklad?
Když se procházím se skupinkami turistů jeho bývalou knihovnou v centru Třeboně, mimochodem neuvěřitelně vkusně zrestaurovanou, a líčím jeho skutečný život, mám dobrý pocit. Je dost možné, že na nás odněkud hledí a je rád.
Do Třeboně se sjíždějí hosté ze všech stran – třeba z Varnsdorfu!
Myslím, že tomu ani nebudete věřit. Občas se mě totiž někdo zeptal na knihu, kterou jsem stoprocentně nenapsala, přesto na její obálce stálo moje jméno. Díky sociálním sítím nebylo těžké vypátrat, že skutečně existuje druhá Petra Braunová, která také píše a publikuje. A dokonce nebydlí daleko ode mě!
Musím se usmívat. Dějí se mi od narození věci prapodivné a kuriozní, které mi ostatní nevěří. To, že jsou na světě dvě autorky stejného jména možná není neobvyklé, ale že se to stane zrovna mně? Vtipné, že?!
Přeju té druhé Pétě, aby se jí dařilo, byla u svých čtenářů oblíbená a naše jméno se tak dlouho udrželo na knižním trhu!
Dohromady nás svedla náhoda. Když jsem poprvé odnesla rukopis do Albatrosu, redaktoři usoudili, že se k němu budou nejlépe hodit ilustrace právě Zdeňky. Byla jsem potěšená, obrázky Zdeňky Krejčové jsem dobře znala. Moje děti měly nad postelemi její reprodukce z jednoho dětského kalendáře. První knížka Rošťák Oliver psaná mému synkovi vyšla v roce 2003. Je to tedy neuvěřitelných 20 let. Byla jsem tehdy roztěkaná máma samoživitelka, tři děti se uměly navyvádět! Lítala jsem od čerta k ďáblu, abych si přivydělala – a psaní knížek mi přišlo jako dobrý bonus k mé práci v prodejně s výpočetní technikou.
Možná máte stejně mylné představy jako jsem měla tehdy já: a sice že budu ilustrátorům kibicovat do jejich řemesla, radit, co mají kreslit a jak vybarvit – omyl je pravdou. Rukopisy ilustrátorům ve většině případů zasílají redaktoři sami a spisovatel pokorně čeká, co z toho bude. Jistě jsou spisovatelé, kteří si to nenechají líbit a ilustrátory lapí sami. Já jsem usoudila, že výtvarný talent nemám a nechám si poradit.
Zdeňka patří ke staré gardě ilustrátorů, kteří mají skutečně výtvarné vzdělání. Jako akademická malířka umí nakreslit jak figurky k dětské knížce, tak obrazy, které potěší dospělé oko.
Podobných snových ilustrací má Zdeňka plný byt
Má za sebou zajímavé životní peripetie. Vyzpovídala jsem ji v domnění, že sem zveřejním rozhovor. Jenže… něco je natolik osobní a kuriosní, že by asi nebylo úplně dobré zveřejňovat to mým prostřednictvím. Jednoduše: Zdeňka je vážně milá, nemá žádné hvězdné manýry, přestože by si je jistě zasloužila. V dětství prožila dva roky v jisté exotické zemi, kde její tatínek stavěl přehradu. Na tu dobu stále s láskou vzpomíná, považte, že mívala opičku! a tamní scenérie a motivy dle mě stále pronikají i do Zdenčina díla.
V jejím pražském bytečku se to Aladiny jen hemží
Přestože ji profesoři na UMPRUM varovali, aby se nevdávala za spolužáka, neposlechla je. Manželství podle proroctví nevydrželo, zanechalo ve Zdenčině jemné duši šrámy, ale přesto o svém bývalém muži mluví hezky a s úsměvem. Její manžel je uznávaný umělec, jehož obrazy ale mě, jako obyčejného diváka, upřímně děsí. Jsou to takové temné čmáranice, které dle mě zobrazují jeho temné nitro. To říkám s nadsázkou, toho člověka osobně neznám. Nakonec není čeho litovat. Má s ním dva dospělé kreativní syny a hromadu vnoučat, z nichž jedno se intenzivně věnuje kreslení.
Na jednoho člověka, který jí byl pět let partnerem, vzpomíná s neuvěřitelnou něhou a láskou. Byl to jistý slovenský hudebník a dlužno podotknout, kdyby nezemřel, jsou spolu šťastní dodnes!
V průběhu let vzniklo pokračování Rošťáka Olivera a na světě jsou knihy v edici Druhé a Třetí čtení: Rošťák Oliver a Marica čarodějka a Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu.
Jsem ráda, že se Zdeňkou nás dnes spojuje přátelství. Vlastně jsem jednou v nouzi usoudila, že je to přesně ten člověk, kterému můžu zavolat, když je mi úzko, vyklopit mu kdejakou bolístku, vnutit se k večeři a k noclehu. Zdeňka je prostě hodný člověk. A ještě ke všemu umí skutečně malovat!
skici k naší nově připravované knizeNová kniha Panenky z ku-ku-kuřice by nám měla vyjít napřesrok. Tedy v květnu 2024.
Na základce jsme byli bezvadná třída. Zajímavé, jak nás osud namíchal. Však to byla doba, kdy si rodiče školy nevybírali, zkrátka šoupli dítě tam, kam patřilo. A já patřila do ZŠ Lány v Praze 4. Nezdá se mi na tom nic špatného. V takové chvíli je třeba věřit na štěstí, že mezi spolužáky nastane souznění. U nás se to podařilo. Nebyla jsem zvyklá na školní kolektiv, nechodila jsem do školky, a proto jsem vyjeveně hleděla kolem sebe na hemžení rozčepýřených kluků a učesaných holčiček. Tehdy se rodiče do půtek mezi dětmi nepletli, a tak jsme nezažili žádné konzultace v ředitelně, jelikož sami jsme na sebe nežalovali. A že se kluci uměli rvát! My holky to vesměs se zaujetím pozorovaly a fandily jsme, dokud nás to nepřestalo bavit. Zkrátka – na základku vzpomínám vážně ráda a s mnoha spolužáky jsme v kontaktu dodnes.
A tak mě nepřekvapilo, že mi zazvonil telefon a tam se ozval Miloš. Právě jeden z těch mrňousů, co lítal kdysi po školních chodbách a podrážel nám nohy.
„Něco pro tebe mám!“ ozval se s moravským přízvukem, který pochytil po mnoha letech žití daleko od Prahy, v jedné vsi za Vsetínem. „Bude se ti to hodit do té tvé třídy!“
Miloš mi nechtěl prozradit, oč jde. Mluvil jen o „atletovi“, kterého určitě uvezu vlakem. Protože jsem mu už dlouho slibovala návštěvu, vyrazila jsem. A to, co mi Miloš ukázal, mi na oplátku vyrazilo dech.
nezdálo se, ale je pekelně těžký
„Našel ho kamarád na půdě, chystal se to spálit, ale přišlo mi to škoda,“ vysvětlil Miloš. A tak jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, vléct svůj vlastní kříž! Ze Vsetína vlakem do Prahy, přestup na Plzeň, v Přešticích na bus… několik lidí mi pomohlo, jedna paní se pokřižovala.
třikrát jsme přesedali…
Cesta dlouhá, já vyřízená. Jsem sice neznaboh, ale přesto jsem si ho dala na zeď. Bůhví, kdo ho vyřezal a kdy! Je dost možné, že ten člověk už není mezi námi. Hodně lidí mě nabádalo, že umístěním Ježíše na stěnu si pohrávám s něčím mezi nebem a zemí, ať dám vážně bacha.
Dávám bacha. Zatím se mi nestalo nic mimořádného, ale trpělivě čekám!
Miluju knihy a miluju lidi, co si čtou a umí si o knihách vyprávět. Takový čtenář má všelijaký vkus, to je jasné. I když vím, že si třeba nikdy nepřečtu knihu, o které umí několik minut vášnivě hovořit, baví mě ho poslouchat. A neznám větší uspokojení než přečíst si knihu na doporučení a mít z ní stejně dobrý pocit.
Věčně slyším „nemám čas“, všichni někam spěchají a dobrá vůle přečíst si večer pár stránek bere za své. Proto obdivuju a cením si aktivity čtenářů, kteří se dokážou sejít a svůj cenný čas věnovat diskuzi o právě čteném. A když je u toho i puntíkatý hrnek s kávou, co víc si přát?
Mívám štěstí, že se takových setkání můžu účastnit. Jezdívám na autorská čtení po celé republice, znám desítky knihoven a knihovnic. Už několikrát jsem leckde zmínila, že to jsou „čarodějnice“, které berou svou práci jako poslání. A bydlíte-li poblíž Čelákovic, vězte, že tam se schází parta opravdu zajímavých lidí a jistě vás ve svém čtenářském klubu rádi přivítají.
Knihovna v Čelákovicích
V knihovně se konají akce nejen pro dospělé, ale samozřejmě i pro děti!
Moje máma! Jako dítě jsem ji zoufale milovala a uměla slzet dlouhé hodiny proto, že mám bez ní odjet na tábor. Měla jsem bizarní dětství, o tom žádná. Jako by mě kdosi už v raném dětství posadil na houpačku a divoce rozhoupal. Ještě pořád se se mnou nezastavila.
Já a moje starší setry Světlovlasá a Tmavovlasá v šatech, které nám Ibka ušila – měla jsem je na sobě jen jednou, 1. září v den nástupu do školy
Máma byla krásná, byla vtipná, byla originální. K dokonalosti jí však chybělo jedno zásadní: dospět. Jak je možné, že i v osmdesáti letech se chovala jako pubertální dívka, je jedna ze záhad Vesmíru. Kdo tuhle vlastnost ocenil beze zbytku, byla její vnoučata. Děti mých sester a moje. Dohromady sedm holek a jeden kluk. Vnučka druhá v pořadí, tehdy tříletá, jí dala přezdívku: Ibka. Myšleno samozřejmě Rybka – jenže holčička tehdy neuměla vyslovit er, a mámě tak záhadná přezdívka zůstala po zbytek života.
Babiččině vyprávění se všichni řehtali z plna hrdla, její výstřední chování je bavilo, protože jen málokdy s ní zažili stejnou úzkost jako já v dětství – že se o sebe musím postarat sama, protože na mámu není spolehnutí.
s mámou Ibkou na křtu jedné z mých knih v roce 2011
Mí rodiče už tu dávno nejsou, ale vzpomínky na ně se rojí každý den. Milovala jsem je oba a nechápala jsem, proč je kolem nás pořád tolik povyku. Vnímala jsem, že na naši rodinu okolí hledí skrz prsty, občas jsem se styděla, občas jsem zuřila. Jako by okolí stále nechápalo, proč se tak děje – přitom důvod byl prostý…
Mí rodiče – ještě bez nás
Spletitou cestou jsem se stala spisovatelkou a hlavou mi stále častěji běžely myšlenky, že musím světu leccos vysvětlit. Covidová pandemie mě uzavřela v ledovém domě v Měčíně a mé procházky vedly pouze na hřbitov a zpátky. Mám – nemám? Mám to zapsat? Mám to prozradit? Dívala jsem se na fotku našich na hrobě a přemítala.
Mí rodiče v roce 1983
Vyhrál nutkavý pocit, že to zkrátka sepsat musím. Už proto, že takové příběhy člověk málokdy vymyslí, to umí napsat pouze život sám. Dlouhé měsíce lockdownu mi pomohly. Seděla jsem u kamen, na klíně notebook a psala jsem a psala. Když jsem vykroužila poslední tečku, zmateně jsem hleděla na text, který jsem tak živelně vychrlila. Má to hlavu a patu? S tím si autor nikdy není jistý, a proto je dobré zjistit, co si myslí druzí. Prvním, komu jsem si troufla rukopis zaslat, byla mladá knihovnice ve Varnsdorfu Vlaďka Janáčková. Známe se několik let, vím, že je chytrá a sečtělá – současně veselá a chápavá. Její reakce mě potěšila. Dlouho, předlouho jsem uvažovala, zda prozradit svým sestrám, co se chystám provést. Nakonec jsem zariskovala – překvapím je až knihou. Zastřelí mě? Zatratí? Sázela jsem na to, že jsou natolik moudré, že pochopí, proč jsem to udělala. Výběr nakladatelství jsem měla jasný: Argo. Nevydává hlouposti, má sympatické redaktorky a dobrý zvuk mezi čtenáři. Pokud se jim bude zdát rukopis zmatečný a nedobrý, docela jistě mě odmítnou a já vystřízlivím. Text se tak dostal do rukou profesionálům. A dobrá redaktorka – to je něco jako výhra v loterii. Nervozitu, že rukopis nestojí za nic, vystřídala úleva. Kniha půjde do tisku! A vlak se rozjel… už prostě nejde zastavit. Je to venku.
Mami, tati, Reni, Hani, věřte mi, psala jsem to s láskou.
Věřím, že se najdou čtenáři, které svým příběhem obohatím, potěším i pobavím. A máma má svůj originální pomník, který si dozajista zaslouží.
velký dík patří citlivé redaktorce Šárce Krejčové – foto ze křtu knihy Ibkao názor a o slovo jsem požádala režiséra Honzu Kačera – mám ho ráda, smutného rytíře z Údolí včel…Při křtu knihy mi bylo úzko, ne že nepřišlo hodně lidí, až se mi chvěla kolenase čtením mi pomohly děti z mého divadelního spolku: Tom a Lindaa Evička, která mě jako pionýrku krásně ztvárnilapřijela i výtvarnice Petra Lemonnier, autorka obálky
